Pověste ho vejš....

ať se houpá, pověste ho vejš ať má dost. Tak by si asi zpíval ten připosránek křesťan v Bílém domě, kdyby znal tuto českou písničku. Ale určitě lítá po Bílém domě se sklenkou šampanského a za ním jeho Dick a Condo(líza) a oslavují popravu Saddáma. Saddám si určitě zasloužil trest za to co spáchal, ale měl raději shnít ve vězení, než být popraven. To nepřinese nic dobrého. Jen má okupant Bílého domu o důvod víc k půlnočnímu silvestrovskému přípitku a určitě nám bude zítra ráno anebo v neděli až půjde z kostela kázat, jak ta poprava byla důležitá pro američany a jaký je to významný krok v boji proti terorismu. Prostě propaganda, kterou bohužel někteří američané spolknou i s navijákem. Jestliže dojde k nějakému útoku na území USA, je to vina Bushe a krev obětí bude na jeho rukou. If there is an attack on U.S. soil it will be Bush's fault and the blood of victims will be on his hands.

Z. Rytíř a M. Tučný laskavě prominou, že jsem použil citaci z jejich skladby.

Pohodové vánoce

Tak jsem si včera konečně užíval pohody a klidu po tom všem shonu a běsnění před svátky. Trochu jsem si to zavinil sám, protože jsem se vším čekal na poslední chvíli a pak jsem zjistil, že mně toho času už moc nezbývá. Takže včera, kdy Jesse byl bohužel v práci, jsem si trochu přispal a spal až do 10:30 což se mi nestalo snad půl roku. Potom jsem si udělal grog a dal si vánočku a pustil krb a nějakou tu vánoční hudbu pro atmosféru.

A jak jistě víte, tady se rozdávají dárky ráno 25., kdy jsou všichni ještě v pyžamu, tak i já jsem se tentokrát držel tohoto zvyku a zůstal v mém vánočním pyžámku, které jsem dostal od Ježíška den předtím.

A aby ta vánoční atmosféra byla co nejlepší, protože já jsem perfekcionista, vše bylo nazdobeno den předem tak jak jsem byl zvyklý, když tu výzdobu dělali doma moji rodiče.

Veselé Vánoce, Merry Christmas

Přejeme všem krásné prožití vánočních svátků, bohatou nadílku, hodně pohody a sváteční atmosféry.
Děkuji všem mým věrným čtenářům za jejich přízeň.
A mimochodem, nám i tady nosí dárky JEŽÍŠEK.

18 let poté

V době předvánočního shonu jsme si našli chvilku na společnou večeři se Sallie a Mushem ve velmi dobré restauraci Houlihan's. A po 18 letech, kdy jsem překročil hranici pro konzumaci alkoholu, jsem byl požádán o průkaz totožnosti pro kontrolu věku. Nejdříve jsme si mysleli, že servírka si dělala legraci, ale myslela to naprosto vážně a tak jsme vtipkovali, že jestli teda já vypadám tak mladě, aby po mě chtěla doklad, tak jsem velice polichocen. Asi byla nová a snažila se zapůsobit na manažera. Jak se říká, nové koště dobře mete. Byli jsme s Jessem v té restauraci už několikrát a nikdy po nás doklady nechtěli. Nicméně, neměl jsem u sebe pas, protože ho s sebou pořád netahám a tak jsem nakonec jediný skončil s limonádou na stole. Ovšem ani mi to nebylo líto, protože jsem někde něco chytil a už od pondělí se cítím dost mizerně a do toho ještě to pečení na poslední chvíli. Naštěstí mám to už hotové, dárky zabalané a už i pod stromečkem a taky trochu poklizeno. Zítra, na Štedrý den, k nám nikdo nepřijde. Poprvé. Nikdy jsem nechtěl trávit vánoce sám a nebudu ani letos, protože budeme s Jessem, ale já byl vždy pro rodinné oslavy, jenže 25.12. se jde k Sallie na večeři a tak se Jesseho máma s Michaelem rozhodli, že aby nenaštvali Sallie tak k nám nepřijdou. No nevadí, aspoň zbyde víc pro nás. Teď ještě na fotkách moje armáda 74 bombiček, v tomto případě by bylo lepší říct, včelí úly.

Přiměřeně, přiměřeně

Tak jsem si včera připadal jako v pohádce Sůl nad zlato, kde Werich s Burianem vaří či pečou. Ne že bych zavrhnul sůl, jen se mi nejdřív zdálo, že mám málo těsto na ořechy a že jich tím pádem nebude dost. Takže jsem přiměřeně přidal a dělal je z dvojité dávky a jak to nakonec dopadlo vidíte sami. Myslím, že i perníčků je dost. Dělám to na poslední chvíli, ale jednak času není nazbyt a pak jsem si stále říkal - je čas, je čas a nakonec zjistil, že teda není. A to musím to cukroví ještě mazat, plnit a pak dělat bombičky a kuličky. A aby toho nebylo dost, něco na mě leze. V noci mě začalo bolet v krku a tak jsem od čtyř ráno špatně spal. Doufám jen, že to brzo přejde. Co se týká dárků, nemám ani jeden. Něco jsem objednal na internetu a přijde to během týdne a pak samozřejmě půjdu do obchodů. Další důvod, proč letos je to vše na poslední chvíli je ten, že je tu nezvyklé horko. V pondělí máme mít dokonce kolem 18 stupňů, tak to jsou spíš vánoce jako v Kalifornii. Sníh máme jen v televizi na Weather Channel a zimní bundu jsem měl na sobě všeho všudy 2x. Pak není divu, že jeden něco chytne.
Kromě obrázků z mého pečení, taky pár fotek na připomenutí, že vánoce přicházejí.
Yesterday, I felt like living a story of one Czech fairytale. In the story, a king asks his three daughters how much they love him. The youngest one says, like salt. The king is hurt and forces her out. Then, he wants to show everyone it is possible to bake without salt and he tries. The result is a catastrophe. He puts all ingrediences in a pot with saying, reasobably, reasonably, but the pot overflows and he almost drowns in it. Well, I did not force Jesse out and my pot was just fine, but I thought first I didn't make dough enough so I made it double. And you can see the result here. It was endless. By the way, nuts cookies still have to be filled with cream and gingerbread cookies still have to be decorated. Two more pictures as a reminder that Christmas is coming.

Thanksgiving

Letos poprvé jsme byli na Díkůvzdání sami. Kamarádi, které jsme pozvali, bohužel nemohli přijít, protože už byli pozvaní jinam a rodina byla tentokrát celá v Ohiu. Jesse si nemohl vzít dovolenou a tak jsme zůstali doma. Ale i tak jsme měli hezký den a večer a bylo to víc romantické, jenom my dva. Letos taky poprvé Jesse dostal krocana od šéfa v práci, což bylo velice hezké gesto. Krocan byl z Texasu a tak jsme vtipkovali, že to byl Republikán. Počasí bylo ale příšerné. Hrozná zima, vítr a lilo a lilo a lilo celý dlouhý den. A dnes, obloha jak vymetená, teplota nad normálem. Dneska je taky pro Američany největší nákupní den. Nazývá se Černý pátek a je to vždy pátek po Thanksgiving, kdy se rozjíždí předvánoční nákupní čas naplno a dneska jsou taky největší slevy v obchodech a aby toho nebylo málo, některé obchody otevírají už v 5 ráno. Jsem zvědav, kolik se zase utratí. Loni to bylo šílené číslo.
Tady je pár fotek z Díkůvzdání.
Nejdřív krocan připraven k pečení.

Je to ta správná atmosféra?

Konečně hotovo...

Musíš ale ještě chvíli počkat, Jesse....

To je pochoutka....

A tohle je moje, nebrat!

Oslava

Bohužel jsem neměl vůbec čas něco napsat. Minulý týden jsme měli dvě housewarming party. V sobotu s Jesseho maminkou a v neděli s Jesseho kolegama s práce a mojím spolužákem. Takže si dokážete představit ty nákupy a vaření. V sobotu jsem dělal houbovou polévku, domácí rohlíky a další občerstvení a na neděli chlebíčky s mojí pomazánkou. Kdo ji kdy měl, ví o čem je řeč.
Protože jsem se letos v čase českého státního svátku stěhoval a protože včera jsme měli výročí listopadu, přichystal jsem speciální koláč pro tuto příležitost. Takže pozdě, ale přeci. Česká republiko, všechno nejlepší, co největší prosperitu a blahobyt pro lidi a lepší politiky než jsou ti současní.

Přestěhováno

Jak jsem slíbil, jsem zpátky na svém blogu a i s několika fotkama. Není jich mnoho, protože jsem musel odpoledne do práce a samozřejmě se to trošičku zkomplikovalo.
Pěkně postupně. Ráno po kafi jsme vyrazili do Uhaul půjčovny užitkových vozů. Museli jsme tam být před devátou a Jesse mě hnal jak nadmutou kozu, abychom tam byli co nejdřív. Netušili jsme jaká bude doprava, protože kolem deváté je ranní dopravní špička. Chvilku jsme čekali, ale nakonec nám bylo auto zapůjčeno a s trochou obav jsme vyjeli zpátky. Já řídil naše osobní auto a následoval Jesseho jenž byl za volantem stěhováčku. Musím říct, že po počátečních obavách to zvládl velice dobře. Na Linden Ave jsme přijeli něco málo před desátou a Sallie a Mosh měli dorazit právě kolem desáté, aby nám pomohli. Jenže volali, že čekali na autobus na špatném nástupišti, protože linka byla přesunuta a mnoho upozornění o tom tam zrovna není. Takže dorazili kolem jedenácté, ale my už tou dobou měli nějaké věci naložené. Jen jsem čekal na Moshe, je to chlap jak hora, s těma velkýma těžkýma věcma, které Jesse nemohl unést a sám bych je nezvlád. Nicméně celé nakládání bylo během hodiny a půl hotové a my museli spěchat na dvanáctou do kanceláře pro klíče. Ano, tou dobou jsme něměli nic v ruce. Ani klíče od bytu, ani smlouvu. Nic. Jen všechno zaplacené, ale pro mě bez řádného potvrzení, což tu není zvykem. Byl jsme z toho dost nervozní. Jesse mě uklidňoval, že pokud se platí šekem, ten šek slouží jako účtenka. Tak jsme ve dvanáct podepsali smlouvu a dostali klíče, zaskočili si na jídlo a odjeli k bytu, jenže v tu dobu Jessi musel jet pro jeho bývalého kolegu z práce na Journal Square vyzvednout ho z PATH vlaku. On nám jel totiž pomoc, jenže ten člověk není moc spolehlivý a většina Newyorčanů má hrůzu ze všeho v New Jersey, takový ten stereotyp mezi New Yorkem a New Jersey, což já teda nechápu a on totálně nezvládl přijet až k nám. Ovšem tou dobou už bylo téměř vše hotové a já musel letět do práce. Nevím kolik nám pomohl a kdy vůbec přijeli k bytu. Já jsem viděl Jesseho ten den až pozdě večer. Byl jsem šíleně unavený, ale Sallie a Mosh nám skutečně hodně pomohli a tak celý ten přesun byl velice rychlý za což jsme jim poděkovali Becherovkou. Byl jsem tak unavený, že mi jedna paní v Isaově karatistické škole řekla, že nevypadám dobře. To bylo od ní milé :( Věčer jsme šli za odměnu na večeři do dobré restaurace, kterou jsme tu objevili. V noci jsem ale nemohl moc zpát. Z toho všeho, bylo toho prostě moc a taky nové místo. Ani druhý den jsem nešel do školy a Jesse měl taktéž volno a tak jsme uklízeli a vybalovali, což nutno dodat není ještě ani dnes hotové, a jeli na Linden rozloučit se Marií a vrátit jí klíče. Od té doby, co jsme jí oznámili naše stěhování se chovala odměřeně až naštvaně. Nicméně stále mluvila o tom jak jsme vítaní kdykoliv na návštěvu atd. Jenže, když jsme ji vraceli ty klíče tak nás obvinila z toho, že jsme volali policajty na Geroma, její postižený syn. Pak to upřesnila na Jesseho, který se ji ale snažil přesvědčit, že to neudělal a já mu věřím. On byl vždycky ten, kdo se toho kluka zastával a snažil se mě přesvědčit, že za to nemůže. Prostě, vymyslela si spoustu argumentů, jako že hovor přišel z domu, jenže tou dobou, kterou ona uváděla, byla naše domácí linka zrušena a používali jsme jen k telefonování Skype, což je internetový telefon a nejsem si jistý, jestli by bylo možné zjistit odkud byl ten hovor. Blábolila něco taky o tom, že se na nás nezlobí, jen chtěla, abychom věděli, že ona ví. Dala nám na rozloučenou ještě nějaké věci a objetí, jenže po tom všem zůstala jen hořká pachuť obvinění. Já od začátku tvrdil, že je, slušně řečeno, divná. Tím to pro mě všechno skončilo. Úplně. Definitivně.
A tak jsme ani ne před týdnem začali naši novou etapu žití v novém a o tom příště.

Stěhování

Jak už bývá pro mě zvykem, tříletý cyklus bydlení a stěhování se opět završil. A tak je čas přesunout se zase někam jinam. Je to zvláštní, ale skutečně jsem zpozoroval zhruba tříletý cyklus mého bydlení na jednom místě. V to, samozřejmě, nepočítám bydlení v Chrudimi. A vyjímkou byl také Žižkov, kde jsem byl, už s Jessem, jen něco málo přes rok.
V pondělí nastane naše akce "Kulový blesk". Naštěstí to nemáme tak komplikované jako v onom filmu a i když nepočítám s tím, že všechno proběhne bez problému, neměly by nastat velké komplikace. Stěhujeme se do vedlejšího města necelých 20 minut autem od současného bydliště. A jako při každém stěhování i tentokrát očekáváme změnu k lepšímu. To je přece smyslem toho přesunu, ne? Snad už nebude žádné dupání nad hlavou, kvílení a ječení za dveřmi a pod okny, neustálé praní a luxování a to i v nočních či ranních hodinách, i když to, abych řekl pravdu, se zlepšilo poté co si s Marií Jesse promluvil. Snad budeme mít pocit většího soukromí a klidu. Ten nový byt nám tak trochu připomíná bydlení na Žižkově a proto naše volba padla na něj. I čtvrť se zdá klidnější a lepší než ta naše současná, protože za tři roky co tu bydlíme se spousta dobrých a slušných lidí odstěhovala a přišli, řekněme, ti problémoví. Jenže z pár návštěv se dá těžko odhadnout jaké to bude, nicméně první pocit byl dobrý. Není to rodinný dům, ale dvoupatrový dům s několika byty, v budově je prádelna a tak už nebudeme muset lítat někam ven a budeme mít vlastní parkovací místo, takže odpadá starost každý den hlídat, jestli parkujeme na té správné straně kvůli alternativnímu parkování a čištění ulice a hledat volné místečko, což ironií situace Jesse ve čtvtek neudělal a dostali jsme pokutu. Takové naše "malé" good bye. Na pondělí máme rezervované malé stěhovací auto, jehož řidičem bude Jesse :) a Sallie, její přítel a Jesseho bývalý kolega z práce nám přijdou pomoc. Po přestěhování podám zprávu a doufám i s obrazovou dokumentací.

Americké perličky 2

Tak tohle mě skutečně zaujalo při čtení posledního čísla týdenníku The Week.

Rekordní rozpočet pro Pentagon.
Kongres schválil rekordních 447 miliard dolarů na vojenský rozpočet pro Pentagon, včetně 70 miliard dolarů na války v Afganistánu a Iráku. Součástí rozpočtového opatření, které prezident Bush podepsal, je také zákaz budování trvalých základen v Iráku. V minulosti prezident Bush takový slib odmítal. Do dnešního dne Kongres schválil Pentagonu 507 miliard dolarů na financování bojů v Iráku a Afganistánu. Spojené státy teď utrácí jen v samotném Iráku kolem 9 milard dolarů měsíčně.

Pak není divu, že nejsou peníze na zdravotnictví, vzdělání, dostupné bydlení, ochranu životního prostředí a třeba na financování oprav zastaralých energetických sítí či pro pomoc lidem v New Orleans.

Další článek ani nepotřebuje můj komentář.

Školní okrsek v Texasu propustil oblíbenou učitelku umění pro to, že šla s třídou páťáků do muzea, kde viděli nahé sochy. Sydney McGee, 51 let, která učila 28 let, tvrdí, že škola schválila návštěvu Dallaského muzea umění, které ročně navštíví více než půl milionu studentů.. Přesto pár dní poté obdržela sdělení od ředitelky školy Nancy Lawson se stížností, že " studenti byli vystaveni pohledu na nahé sochy a další díla obsahující nahotu" a proto její pracovní smlouva nebude obnovena. " Myslím, že byla jednou z nejlepších učitelek" prohlásila jedna z rodičů, " ale protože znám Texas, způsob, jakým tady věci fungují, nebyla jsem zas tak moc překvapená."

Já taky ne :(

Perfektně načasovaný skandál

Liberálové jsou velice často označováni konzervativci jako názorově nejednotní, bez společného cíle a neschopni něco dotáhnout do úplného konce. To je, smutně řečeno, někdy pravda. Jenže celá podstata liberialismu je založena na názorové bohatosti oproti konzervativní upjatosti.
Jenže tentokrát si myslím, liberálům něco vyšlo. Aspoň tím, jak to bylo načasované. Jde o skandál jednoho Republikánského poslance za stát Florida, dnes už bývalého, protože pod tíhou důkazů rezignoval, na kterého se provalilo, že už před dvěma lety vedl sexuálně zaměřenou internetou komunikaci se 16 - ti letým klukem. To by samo o sobě nebylo tak strašné, protože to není trestný čin, jenže.... Jenže, tahle země a zejména Republikánská strana je plná řečí o rodinných hodnotách, o tom, že život gayů je pro společnost a rodinu nebezpečný a samozřejmě i to, že klukovi nebylo ještě 18 let. A najednou je jeden z Republikánů přistižen, tak říkajíc, s rukou na poklopci. Možná i doslova. A pikantní na tom je, že ten poslanec byl předsedou komise Kongresu zabývající se legislativní ochranou teenagerů před internetovými sexuálními predátory. Navíc, jak jinak, ženatý se závazky podle CNN. A aby toho nebylo dost, během jednoho hlasování v Kongresu měl mít údajně sex a jen tak si odskočil hlasovat. Kde jsou ty rodinné hodnoty a křesťanská morálka? Tam, kde vždycky byla. Za hradbou lží a přetvářek. Během celé aféry se naplno ukázalo pokrytectví konzervativců a některých členů Republikánské strany. Zejména Předsedy sněmovny a vedení Republikánů ve sněmovně, kde stále mají většinu. Předseda byl již před 3 lety varován a upozorněn na chování onoho floridského poslance. Jak však nyní vychází na povrch, Předseda a vedení sněmovny se to snažili zakrýt po celou dobu. Jestli ani tohle nezlomí Republikánům vaz a neprobudí obyčejně smýšlející Američany, pak už teda nevím co a Američané si lepší vládnutí nezaslouží. Máme tu nějaké 4 týdny do voleb do Kongresu, kde si Demokraté brousí zuby na získání většiny aspoň ve sněmovně po dlouhých 14 letech, kdy ji ztratili. Jde jim o zisk 15 křesel.
Pro někoho je tenhle tah nefér, jenže za prvé, Republikáni si to zaslouží a za druhé, oni dělali a dělají stejné věci, zejména patrné to bylo před prezidentskými volbami v roce 2004. Já jen doufám, že to bude stačit. Ameriku je potřeba po letech směřování zpět do 50. let minulého století vrátit zpátky mezi progresivní země století 21.

Lost in Lost

Není lehké si tady vybrat z toho obrovského množství serálů, které se na vás valí denně z obrazovky. A může se dost dobře stát, že sice koukáte na pilotní díl nového, jenže pak to musíte přepnout kvůli jinému, který už sledujete delší dobu a nechcete si nechta ujít další díl. A to přesně se stalo mně se seriálem Lost vysílaným na stanici ABC.
Sice jsem viděl úvodní díl, respektive jeho začátek, jenže pak jsem přepnul a už ho nikdy v premiéře nesledoval. A vlastně hodně dlouho se o něj ani nezajímal. Až během druhé série někdo přinesl do školy DVD s první sezónou, protože občas sledujeme i filmy v rámci výuky, teprve tehdy jsem tomu seriálu úplně propadl. Naposledy mě z těch vážných seriálů takhle zaujala Akta X.
A protože vím od Káji a pak i z netu, že televize Nova začala tento seriál vysílat, tak ho vřele doporučuji všem, kdo mají rádi tajemno, záhady a napětí. Včera jsem dokoukal druhou sérii na DVD a je na co se těšit. Přestože první sezóna je o něco lepší než ta druhá, jak to většinou bývá, je stále co sledovat a stále vás tvůrci udržují v napětí a občas přijdou i s neočekávaným obratem v ději. Víc ale prozrazovat nebudu, stejně je možné, kdo chce, si najít všechno na internetu, ale kde pak bude to napětí a očekávání, když je vše prozrazeno dopředu.
ABC začne uvádět třetí sérii od 4. října a jsem velice zvědavý kudy děj povede, zejména po závěrečném dílu předchozí sezóny.
Mimochodem, na českých stránkách toho seriálu bylo uvedeno, že druhá série vyjde na DVD v USA začátkem října, což není úplně přesné, protože vyšla už 5.září. To jen pro skalní fandy.

New Yorské vzpomínání

Není třeba komentovat fotografie, které zde vidíte, přesto mám jednu poznámku. Světla nejsou umístěna přesně na původním místě, kde Dvojčata stála, ale pár desítek metrů jižněji.

Jesseho narozeniny

Jsem trochu ve skluzu v psaní blogu, protože teď se událo pár věcí, o kterých se chci zmínit třeba jen obrazem.
Tak pěkně popořádku a nejdříve o Jesseho narozeninách a jeho oslavě.
I když ten den D byl už 5.9., oslavovali jsme ho v neděli 10.9. Pozval jsem celou rodinu k nám domů a nakonec kromě Michaela, který byl bohužel nemocný, přišli všichni. Naplánoval jsem všechna překvapení a kromě dárků jedno z těch větších měl být a byl mnou upečený dort. Dělal jsem něco takového úplně poprvé, ale nakonec se ukázalo, že je to snažší než péct třeba vánoční cukroví. Takže jeho oblíbený dort je German Chocolate Cake, kde corpus je z čokoládového těsta a nápň z kokosu a oříšků.

A třebaže to v původním receptu nebylo, nakonec jsem přidal i čokoládovou polevu a navrh trochu černého humoru.

Ale Jesse to vzal s humorem a té svíčce se s chutí zasmál.

A samozřejmě, jak se pro takového oslavence sluší a patří, dostal i nějaké dárky. Mimo jiné polštář z memory foam, na kterém se skutečně spí jako na obláčku. Přemýšlím o jednom pro sebe.

No a pak se už jen jedlo a trošku pilo a povídalo. K jídlu jsem udělal krocaní prsa, protože je, myslím, škoda, že jej jíme jen jednou v roce na Díkůvzdání. Přitom je to tak dobré. A všichni jen spokojeně odfukovali a tak je Jesse odvezl na stanici PATHu, aby se dostali v klidu domů.

Horská dráha

Připadám si jak na horské dráze, když čtu o české politice, zejména o povolebním vyjednávání. Taky je to nahoru a dolů, někdy rychle jindy pomalu, ale stejně to nakonec skončí tak, že je mi zle.
Z posledních událostí je téměř učebnicový příklad čtvrtek 24.8. Ráno, když jsem vstával, což je něco po poledni u vás v Čechách, tak jsem se z internetových novinových serverů dozvěděl, že dohoda o budoucí vládě mezi ODS a ČSSD je téměř na spadnutí. Nejsem příznivec opoziční slouvy, ale budiž. Pak se vrátím domů kolem čtrvté odpoledne a nestačím se divit. Soudruh Paroubek okamžitě ukončil jednání s ODS a domlouvá se, neústavně, s pánbíčkářem Kalouskem na jejich vládě podporované, hrůza, komunisty. Šok. Pak jsem si ale uvědomil, že to vlastně není takové překvapení. Paroubkovi jde jen o jedno a to je udržet se u moci a Kalousek , to je vždycky "kam vítr, tam plášť ". Vůbec mu nevadilo, že totálně pošlapal to, na čem byla po celou dobu postavena polita jeho strany a to být jakási ochrana proti komunistům. Jediná věc, kterou jsem na té straně oceňoval. Nakonec, jak se ukázalo, mu to srazilo vaz.
Rozumím, že pro některé lidi je politika ČSSD přitažlivá, zejména v sociální oblasti. Rozumím, že naopak pro některé lidi je konzervativismus ODS odpudivý a některé jejich postoje jsou i pro mě neakceptovatelné, nicméně čemu nerozumím je, jak mohou lidé tolerovat aroganci soudruha Paroubka, jeho slovník a vyjádření a jeho snahu za každou cenu zatáhnou komunisty do vládnutí. Prohlášení typu " necháme ODS ten pohár porážky ve sněmovně vypít až do dna", nebo " až se vrátím do Strakovy akademie nechci najít trosky..." a v neposlední řadě " věřím, že mě prezident republiky pověří sestavením vlády, což je taky to co většina společnosti podporuje".
Tak prvně. Soudruh Paroubek mluví jako vítěz, který ale nevyhrál. Ať je situace patová jakkoliv, vítězem voleb byla a je jednoznačně ODS s největším počtem křesel v parlamentu. Kde tedy bere tu drzost mluvit o svém vítězství a porážce ODS.
Za druhé. Kde bere tu jistotu, že se vrátí do Strakovy akademie? Lidé ho evidentně volili ven ze Strakovky. Ví snad něco víc, co my nevíme? Asi ano. Vždycky totiž hrál na to, nedat šanci těm druhým ukázat, jak by vládli oni. Čeho se bojí? Že by mohli mít úspěch a on by se do Strakovky nikdy nemusel vrátit. Jemu bych to přál.
A za třetí. Kde bere tu nehoráznou jistotu, že většina veřejnosti je pro jeho vládu. Cožpak nečte noviny, neposlouchá názory běžných lidí? Ať čtu jakýkoliv průzkum veřejného mínění, či o něm jen slyším v rádiu či televizi, většina společnosti si buď přeje umožnit vládu ODS, ať ukážou co umí anebo předčasné volby. Nikdy a nikde jsem nečetl, že si přejou Paroubkovu vládu s podporou komunistů, protože jinak vládnou za dané situace nemůže. Soudruh Paroubek se totiž chová tak jak se chovali soudruzi Jakeš, Husák a další. Nevidím a neslyším. Já jsem společnost a vím co je pro ni dobré. Já budu vládnout a těch pár lidí, kteří křičí na ulici a žádají, abych odstoupil, to jsou jen pomýlení, kteří nepochopili dobu.
Myslím, že nastal čas, aby ta slušná mlčící většina dala soudruhu Paroubkovi jasně najevo, co si společnost myslí. Arogance, kterou on vnesl do naší politiky tam skutečně nepatří. Podobná arogance moci srazila vaz tehdejším komunistickým papalášům. Samozřejmě nejenom ta. Ovšem za dnešní situace, pokud jsme my Češi skutečně ještě materialisticky nezdegenerovali, bychom měli znovu vyjít do ulic a znovu zvonit klíčemi proti takovéto aroganci.

World Trade Center

Minulou středu jsem byl se svou třídou v kině na filmu režiséra Olivera Stonea "World Trade Center". Tato návštěva kina byla součástí mého studia americké kultury, protože "dost bolo gramatiky!"
Nejsem rozhodně filmový kritik, ale mohu se s vámi podělit o své pocity. Nechci nikomu pokazit zážitek ze sledování filmu tím, že prozradím děj, takže se budu snažit být co nejopatrnější.
Ještě než se vrhnu na film, chtěl bych popsat co se dělo na začátku představení a co je přesně ten důvod, proč se mi moc nechce chodit do kin. Začátek byl v 11 hodin dopoledne a tak jsme tak nějak předpokládali, že bude v kině klid a ne davy lidí. Jenže, při mém "štěstí" se před vchodem do kina shromáždil dav asi 20 chlapů. Jenom chlapů, rozhodně ne teenagerů. Velice hlučný dav a já už tušil něco nepříjemného. Zatímco my jsme čekali na další spolužáky, oni vešli dovnitř a tak maličká naděje mi říkala, že šli třeba na jiný film. Jak rychle ta jiskřička zhasla, když jsem vešel do sálu. Samozřejmě tam byli. Fajn, ale aby to nebylo tak jednoduché, tak se rozprostřeli po celém hledišti. Tu jeden, tu dva, tu zase jeden a tam zase dva. Najít místo pro čtyři lidi vedle sebe bylo nemožné. Tak jsme nakonec poprosili jednoho chlapíka, zda by se neposunul o jedno místo, abychom měli ty čtyři sedadla. Moc nadšený nebyl, ale posunul se. Mimochodem, během promítání usnul. A pak dva z té skupiny, asi nějaký vůdci či co, celých 15 minut z filmu chodili po sále a rozdělovali ostatním popcorn. Když jim došel, šli pro nový a takhle se to opakovalo skutečně celých 15 minut. Bez hluku, šustění pytlíků a pokřikování se to samozřejmě neobešlo. Lezlo mi to děsně na nervy a pak jsem to už nevydržel a řekl, že jsem nezaplatil 11 dolarů, abych sledoval jejich akci a že je to přesně ten důvod, proč nerad chodím do kina. Samozřejmě jsem to neřval na celý sál, nechtěl jsem dostat do zubů, ale dvě řady před a za námi to slyšeli.
Během těch kritických 15 minut v sále se odehrálo i 15 kritických minut ve filmu, kdy letadlo narazí do WTC a oni jdou do akce a jsou učiněna důležitá rozhodnutí, z čehož jsem nic neměl, kvůli již popsanému hemžení.
Náraz letadla není vidět, jen je to umělecky ztvárněno a pak jsou používány archivní záběry. Zhroucení věže z perspektivy lidí uvnitř budovy je dost působivé a skutečně těžko představitelné. Pak už sledujeme nejdříve tři, později jen dva přeživší policisty, jejich rozhovor, ve fleshbacích záběry z jejich života čímž dostáváme větší obraz o jejich životě a jací to jsou lidé. Sledujeme i reakce členů jejich rodin, jak se oni vyrovnávají s onou situací. Čas utíká, ale celkem žádné výrazné vzrušení se nekoná. Víme, že je to podle skutečné události a tak se dá předpokládat, že většina z toho co je ve filmy se skutečně stalo, že osoby skutečně jednali jak je ukázáno. Oba dva úzce spolupracovali se Stonem. Takže, že jsou zachráněni není žádné překvapení a u mě to žádné emoce nevyvolalo. A to jsem hodně emotivní. I když je pravda, že pár lidí v kině brečelo.
Pak je tam jedna postava, která mě osobně nejvíc vadila a jsem zvědavý na reakce ostatních lidí, kteří nejsou Američané. Je to postava mariňáka, který je pro mě zobrazením té nedobré, nábožensky a militaristicky založené Ameriky. On to je, který při sledování Bushova projevu pronáší slova o Americe ve válce, on je to, kdo se 10 minut modlí v kostele, kdy se nekonečně dlouho dobu díváme na kříž zatímco on pronáší slova o vůli boha, který mu ukázal, že je to on, kdo je předurčen jít do New Yorku a pomáhat. Nakonec je to on, který v noci, sám!!!, později ještě s jedním mariňákem, objeví ony dva policisty a tak se on stává hrdinou a boží vůle je tím dovršena. A nakonec je to on, který na troskách Obchodního centra pronáší slova o odplatě. Už jen herec, který ho ztvárnil je totálně nesympatický a má zlo v očích. Jestli to byl Stoneův umělecký záměr či se to tak skutečně odehrálo, nemohu říct. Taky to mohl být skrytý sarkasmus. Stone je znám svojí kritikou amerických politiků a svými sympatiemi třeba pro Castra. Těžko říct.
Pokud to mám nějak shrnout. Film není vůbec špatný, pokud se na něj koukáte jako na pouhé převyprávění skutečného příběhu. Stone odvedl velice dobrou práci jako režisér. Když si uvědomíte, že všechno bylo vytvořeno ve studiích někde v Los Angeles, tak to byla dobrá práce. Jen je vidět, že Stone tentokrát skutečně nechtěl naštvat vůbec nikoho a to mu dost svázalo ruce. Vůbec není brzo pro filmy toho druhu. I pro filmy kritické, pokud budou udělány dobře a ne jako bulvár. Američané se nesmí nechat uchlácholit myšlenkou, že jim bylo ublíženo. Spousta chyb se udělala a je na ně potřeba ukázat, aby se neopakovaly. Kritický pohled mi teda v tomto filmu skutečně chyběl. Protože se blíží 5. výročí této události, objevilo se mnoho nových dokumentů, zejména na History Channel, které jsou skvělé a mnohdy zajímavější a napinavější než Stoneův film.
Na místě, kde dvojčata stála je stále obrovská díra. Jediné, co tam je, je provizorní stanice PATH vlaků, kterou já používám denně. Teprve tento rok se konečně něco začalo dít. Stavební ruch je tam teď velice čilí, ale zatím toho není moc vidět. Ještě to nějaký čas potrvá. Je tam jediná nově postavená budova. Nejsem si jistý, ale možná nahradila budovu WTC 7, která se zřítila ten den odpoledne jako poslední. Je to však jen moje doměnka a žadný průzkum jsem nedělal. Problém ale je, že je ze dvou třetin prázdná. Tak aspoň její fotka.

Party

Tak jsme včera byli na party pro Sallie, která slaví dneska narozeniny. Party se konala na střeše jednoho hotelu v Midtown a i když to bylo 13. patro, myslím, že se ta akce povedla. Nezůstali jsme sice až do konce, protože Jesse musel dneska ráno vstávat do práce, ale i tak jsem měl možnost vyfotit pár neobvyklých záběrů střech domů či Empire State Building, který byl téměř na dosah.

Hoboken

Hoboken je místo, kde bydlí Jesseho maminka a Michael a je to velice hezké místo, zejména jeho nábřeží s fantastickým výhledem na New York. Taky to bylo první místo, kde jsem strávil svoji první dovolenou v USA v roce 2001. Strašně rád se tam procházím po břehu řeky Hudson, nebo jen tak lenoším ve stínu stromů v parku na jednom z mol. A ulice Washington, jakási tepna Hobokenu se svou vlastní historií, je taky hodna procházky.

Pámátník hobokenským občanům, kteří zemřeli 11.9. 2001


Skvělé místo, kde se mužete zchladit, pokud je horké léto jako to letošní.


Nedaleko od parku, kde se nachází fontána a památník, je restaurace s podle mě nejhezčí květinovou výzdobou v celém Hobokenu.


A jsem si docela jistý, že tato restaurace čepuje také Plzeňský Prazdroj. Další plus!






Výtvarně pojatá zeď u Sinatra Park. Lepší, než divoké grafiti.