Pěkně postupně. Ráno po kafi jsme vyrazili do Uhaul půjčovny užitkových vozů. Museli jsme tam být před devátou a Jesse mě hnal jak nadmutou kozu, abychom tam byli co nejdřív. Netušili jsme jaká bude doprava, protože kolem deváté je ranní dopravní špička. Chvilku jsme čekali, ale nakonec nám bylo auto zapůjčeno a s trochou obav jsme vyjeli zpátky. Já řídil naše osobní auto a následoval Jesseho jenž byl za volantem stěhováčku. Musím říct, že po počátečních obavách to zvládl velice dobře. Na Linden Ave jsme přijeli něco málo před desátou a Sallie a Mosh měli dorazit právě kolem desáté, aby nám pomohli. Jenže volali, že čekali na autobus na špatném nástupišti, protože linka byla přesunuta a mnoho upozornění o tom tam zrovna není. Takže dorazili kolem jedenácté, ale my už tou dobou měli nějaké věci naložené. Jen jsem čekal na Moshe, je to chlap jak hora, s těma velkýma těžkýma věcma, které Jesse nemohl unést a sám bych je nezvlád. Nicméně celé nakládání bylo během hodiny a půl hotové a my museli spěchat na dvanáctou do kanceláře pro klíče. Ano, tou dobou jsme něměli nic v ruce. Ani klíče od bytu, ani smlouvu. Nic. Jen všechno zaplacené, ale pro mě bez řádného potvrzení, což tu není zvykem. Byl jsme z toho dost nervozní. Jesse mě uklidňoval, že pokud se platí šekem, ten šek slouží jako účtenka. Tak jsme ve dvanáct podepsali smlouvu a dostali klíče, zaskočili si na jídlo a odjeli k bytu, jenže v tu dobu Jessi musel jet pro jeho bývalého kolegu z práce na Journal Square vyzvednout ho z PATH vlaku. On nám jel totiž pomoc, jenže ten člověk není moc spolehlivý a většina Newyorčanů má hrůzu ze všeho v New Jersey, takový ten stereotyp mezi New Yorkem a New Jersey, což já teda nechápu a on totálně nezvládl přijet až k nám. Ovšem tou dobou už bylo téměř vše hotové a já musel letět do práce. Nevím kolik nám pomohl a kdy vůbec přijeli k bytu. Já jsem viděl Jesseho ten den až pozdě večer. Byl jsem šíleně unavený, ale Sallie a Mosh nám skutečně hodně pomohli a tak celý ten přesun byl velice rychlý za což jsme jim poděkovali Becherovkou. Byl jsem tak unavený, že mi jedna paní v Isaově karatistické škole řekla, že nevypadám dobře. To bylo od ní milé :( Věčer jsme šli za odměnu na večeři do dobré restaurace, kterou jsme tu objevili. V noci jsem ale nemohl moc zpát. Z toho všeho, bylo toho prostě moc a taky nové místo. Ani druhý den jsem nešel do školy a Jesse měl taktéž volno a tak jsme uklízeli a vybalovali, což nutno dodat není ještě ani dnes hotové, a jeli na Linden rozloučit se Marií a vrátit jí klíče. Od té doby, co jsme jí oznámili naše stěhování se chovala odměřeně až naštvaně. Nicméně stále mluvila o tom jak jsme vítaní kdykoliv na návštěvu atd. Jenže, když jsme ji vraceli ty klíče tak nás obvinila z toho, že jsme volali policajty na Geroma, její postižený syn. Pak to upřesnila na Jesseho, který se ji ale snažil přesvědčit, že to neudělal a já mu věřím. On byl vždycky ten, kdo se toho kluka zastával a snažil se mě přesvědčit, že za to nemůže. Prostě, vymyslela si spoustu argumentů, jako že hovor přišel z domu, jenže tou dobou, kterou ona uváděla, byla naše domácí linka zrušena a používali jsme jen k telefonování Skype, což je internetový telefon a nejsem si jistý, jestli by bylo možné zjistit odkud byl ten hovor. Blábolila něco taky o tom, že se na nás nezlobí, jen chtěla, abychom věděli, že ona ví. Dala nám na rozloučenou ještě nějaké věci a objetí, jenže po tom všem zůstala jen hořká pachuť obvinění. Já od začátku tvrdil, že je, slušně řečeno, divná. Tím to pro mě všechno skončilo. Úplně. Definitivně.
A tak jsme ani ne před týdnem začali naši novou etapu žití v novém a o tom příště.
