Byl 1. máj, byl stávky čas

Evropa a Česká republika budou zítra slavit Svátek práce. Ať už to bude každoroční taškařice mezi náckama a anarchistama, nebo sraz důchodců letos na Výstavišti, protože Letná byla zadaná, tak u nás se tento den neslaví. Tady Svátek práce připadá na jiný den a jiný měsíc. Nicméně i New York bude mít letos svoji prvomájovou taškařici a to v podobě plánované stávky ilegálních pracovníků. Jsem na to zvědavý, protože město funguje hlavně díky nim. Počínaje restauracemi a konče hotelovými službami. Problém imigrantů je hlavně letos velice žhavé téma, protože je to volební rok do Kongresu a tak se sbírají bodíky, kde se dá. Otázka taky je, jak hodně to zamíchá složením obou komor Kongresu. Republikáni jsou v tomto tématu rozdělení od silně xenofobních poslanců, kteří se dožadují postavení zdi mezi Mexikem a USA a označení všech ilegálů a lidí, kteří jim jen pomáhají, jako např. humanitární a jim podobné organizace, za kriminální živly, až po velice liberální názory, jako např. názor starosty New York City, že je nereálné okamžitě deportovat 11 miliónů ilegálních přistěhovalců, protože v tomhle případě může NYC být zavřeno. Mr. B. je překvapivě někde uprostřed. Aby ne, když poslední průzkum mu dává jen 32% hlasů lidí, kteří schvalují jeho počínání v Bílém domě. A Demokraté se snaží z toho všeho vytěžit politický kapitál a kdo je může za to vinit.
Já souhlasím, že je třeba něco s tím udělat. Ne však stavět zase nějaké zdi, ale zlepšit kontrolu na americko-mexické hranici. Více pracovníků a lepší vybavení. V Iráku se utápějí milardy dolarů na zabíjení, tak proč pár miliard nedat na něco, co je doma a bude určitě prospěšnější než válčení. Asi proto, že tam dole u mexických hranic nemá více prezident a Mr. B. kamarádi svoje finační zájmy. Vlastně mají. Nechat hranici propustnou, protože i oni zaměstnávají tyto lidi a platí jim jen minimální mzdu, za kterou by žádný američan nehnul ani prstem, která je ovšem stále větší než by měli v Mexiku. A dokud se ekonomická situace mexičanů nezlepší, stále budou překračovat hranici a hledat americký sen. Většina z nich posílá vydělané peníze domů do Mexika rodinám.
S jedním ale musím s odpůrci souhlasit. Je nutné, aby se tito imigranti převážně hovořící španělsky asimilovali do společnosti, naučili se anglicky a obohatili americkou společnost tak jako to udělali přistěhovalci z Irska, Německa, Itálie či Východní Evropy. To dělá společnost silnou, zajímavou a úspěšnou. Ne vytváření nějaké vlastní, pouze španělsky hovoří pseudospolečnosti. I mě naštvalo, když na demostraci za uznání jejich práv a požadvků zůstat legálně vlály mexické vlajky. To byla chyba, kterou si organizátoři uvědomili a na dalších akcích už to byly vlajky americké. Protože stále to jsou Spojené státy americké a ne mexické.
Existuje tu velice trefné a hezké přirovnání americké společnosti - the melting pot. Je však nutné, aby se ten kotel stále tavil, nikoliv aby přetekl.
P.S. Nezapomeňte zítra své milé políbit pod rozkvetlou třešní!

Návštěva mlýnu

Jak jsem psal, ve čtvrtek jsme Jesse, babička a já vyrazili na výlet. Nejdříve to byla ona farma a pak historický mlýn - the Clifton Mill. Jeho historie je na poměry Spojených stýtů docela dlouhá a doporučuji, aby jste klikli na odkaz, který vám ukáže oficiální stránky a hlavně fotografie z vánočního období, kdy osvětlení mlýnu je téměř neuvěřitelné. Prohlídka byla za dva dolary, ale my jsme ji nepodnikli, protože by to bylo namáhavé pro babičku a já už viděl podobná zařízení ve skanzenu na Veselém Kopci, který také vřele doporučuji k návštěvě. Celý den jsme pak zakončili typicky po americku - návštěvou nákupního centra, protože babička trvala na tom, že si musíme něco koupit na sebe. Já si nejdříve vůbec nemohl vybrat a byl jsem zoufalý, protože i když jsem jí říkal, že mi to nevadí, že se mi nic nelíbí, ona se prostě nehla z obchoďáku, dokud jsem si něco nevybral. Nakonec jsme si s Jessem nějaké ty hadříky koupili a od ní to bylo velice milé a laskavé.
Pro mě byla dovolená vskutku jako návštěva v nebi, protože jsem nemusel nic vařit, mít nádobí, každý den jsme měli báječnou snídani - biscuits a gravy, na které se Jesse celou dobu předtím těšil. Je to jídlo typické pro Midwest a u nás je skoro nemožné si ho dát v restauraci. Občas ho děláme doma, ale od babičky je, no přeci jako od babičky. A v neposlední řadě, nikdo nás neotravoval a nebudil hlukem. Domů jsme vyjeli v sobotu asi o půl šesté ráno a tentokrát jsem řídil já. Jako obvykle, zastavili jsme se ještě na snídani, která tentokrát byla super a do Jersey City dorazili kolem šesté večer.

Veselé velikonoce! Happy Easter!

Přeji všem za nás oba krásné a veselé velikonoce. Přestože byl v Čechách volný den, já jsem musel do školy, protože tady volno v pondělí není. Podle Jesseho údajně proto, že ateisté kdysi lobovali, aby velikonoce ,jakožto křesťanský svátek, nebyly federálním svátkem což já ,sám ateista, nechápu, protože volno je volno ať je důvod jakýkoliv a tak i my ateisté si můžeme užívat den volna a slavit ho svým způsobem či neslavit vůbec. V Česku se velikonoce slavily i během socialistické éry, kdy ateistická komunistická pedagogika potlačovala jakoukoliv křesťanskou zmínku o velikonocích za což se na ni nezlobím. Takže já slavím velikonoce jakožto příchod jara. Něčeho nového, kdy se příroda probouzí po zimním spánku. A když už píšu o probuzeném životě, tady jsou nějaké fotografie "velikonočního králíka", který chodí navštěvovat babiččino krmítko pro ptáky.
I wish all of you a Happy Easter from both of us. Although it was a day off in the Czech Republic, I had to go to school, because Monday is not considered to be the Easter holiday here. Easter was celebrated even during the socialist era in Czechoslovakia when atheist Communist education suppressed any Christian reference to Easter, and I'm not angry about that at all. So, I celebrate Easter as welcoming spring when nature is waking up after winter. Speaking of awakened life, here are some pictures of "the Easter Bunny" which has been visiting Grandmom's bird house lately.

Dovolená

Byla to krátká, ale moc hezká dovolená. Jesse si vzal pár dní volna a já měl prázdniny a vyrazili jsme za babičkou do Ohia. Autem. I přes stále rostoucí ceny benzínu to vyšlo levněji než kdybychom letěli. Na cestu jsme se vydali v úterý brzo brzo ráno. Ještě byla tma a hodiny ukazovaly 3:30. Přeci jenom je to delší cesta. Asi 10 hodin, když se nepočítají přestávky. My to nakonec zvládli za 12 hodin. Volantu se chopil Jesse s tím, že se budeme střídat, ale nakonec k tomu nedošlo. Držel se ho zuby nechty. No co, já si na sedadle spolujezdce užíval pohodlí, hudby a snažil se aspoň na chvíli ještě usnout. To se mi ale nepodařilo. Domluvili jsme se, že se zastavíme na snídani kolem osmé a já se těšil na "breakfast bar". Míchaná vajíčka, slaninka, šunčička, párečky, domací pečené brambory a to vše co hrdlo ráčí. Jaké však bylo rozčarování, když jsme zastavili v Pennsylvania. Snídaňový bar sice byl, ale nějaký chudý. Nicméně jsem si dopřál vše po čem jsem toužil. Obsluha trochu pomalá, ale milá s legračním přízvukem. A to jsme byli jen 4 hodiny od New Yorku a tem rozdíl. Pennsylvania je hezké místo co se přírody týká, tak trochu připomíná Moravu, ale lidé jsou tam hodně konzervativní a velice nábožensky založení a tak podél dálnice můžete vidět kromě reklam na mléko, což je hlavní produkt této oblasti, taky křesťanské poutače vychvalující Ježíše a zatracující pozemské slasti.


Cesta Pennsylvanií byla dlouhá jak týden před výplatou a pak přišel kratičký asi 20 minutový úsek přes Západní Virginii a konečně jsme byli v Ohiu. Jenže to ještě nějaký čas trvalo, protože babička bydlí v západní části Ohia nedaleko Daytonu. Když jsme k ní přijeli aniž bychom zabloudili, byla dost překvapená, že už tam jsme. Samozřejmě jsme ji neřekli, v kolik budeme vyjíždět, aby se zbytečně nestrachovala. Ten den po jídle jsme si museli dát šlofíka, protože jinak bychom nebyli schopni fungovat.
Druhý den přijeli na návštěvu Jesseho strejda, teta a jeho bratránek, kterému Jesse přivezl starší, ale opravený a plně konfiguravaný počítač. Měli jsme něco jako velikonoční večeři. Babička pekla šunku, dělala bramborovou kaši a fazole a já jsem upekl koláč. Ten den jsme nikam nejeli, kromě nákupu, přestože počasí bylo fantastické. Každý den kolem 25C až na ten poslední, kdy se trochu ochadilo a přišla velká bouřka a dokonce bylo vydáno varování kvůli tornadům. Ty jsem ještě nezažil, ale na druhou stranu, nemusím mít všechno. Babička má vzadu za domem krmítko pro ptáky kam choděj nejen ptáci a mně se podařilo vyfotit Kardinála, kterého v Čechách nemáme a který je oficiálním ptákem státu Ohio.


Ve čtvrtek jsme si udělali výlet po okolí. Nejdříve jsme navštívili zemědělskou farmu, která se kromě produkce mléka a dalších produktů stará o zábavu lidí v okolí a je široko daleko vyhlášená pro svoji vynikající domácí zmrzlinu. A ten samý den jsme se ještě jeli podívat na starý mlýn, ale o tom až příště.

Pomíjivost okamžiku

Jesse se zase vrtá v našem počítači a instaluje (po kolikáte už) nový operační systém a tak používám laptop ke psaní.
Udělalo se nám tu na pár dní hezky a protože Isai měl ve škole ve čtrvtek a pátek volno tak jsem ho nehlídal a mohl využít volna a počasí k procházce tentokrát v Jersey City na nábřeží přímo naproti místu, kde původně stávala Dvovčata. Ve vzduchu byl cítit ten zvláštní zápach, který je typický pro zdejší oblast. Píšu zápach, prěstože mě to voní, ale některým lidem ne. Koukal jsem na Manhattan a pak jsem uviděl na stožáru americkou vlajku. A pak se to stalo. Zaplnil mě ten zvláštní příjemný pocit jako poprvé, kdy jsem sem přijel na návštěvu. Strašně špatně se popisuje, tak jako každá emoce. Ale věřím, že každé z vás se to stalo. Každému. Nikdo nejsme bez emocí. Trvalo to jen chvíli, ale já si uvědomil, jak dlouho jsem ten pocit neměl. Jak tím, že někde žijeme a prožíváme všední chvíle, se tyto okamžiky něčeho vyjímečného, něčeho co nám zpříjemňuje naše žití, postupně vytrácejí. A vůbec není na škodu si je připomenout či nějakým způsobem je vrátit.