Dva roky prázdnin, společnost, část druhá

Myslím si, že Češi nejsou připraveni na mnohonárodnostní a mnohorasovou společnost. Není se ale co divit, když 40 let jsme žili za železnou oponou a komunistická propaganda fungovala téměř bezchybně. Pod jejím vlivem jsou pro někoho afro-američané banda zločinců a nepřizpůsobivých individuí, New York City je město zločinu a do Harlemu je lepší nechodit. Možná to tak kdysi bylo a nutno dodat, že americká společnost byla velice rasistická do ještě nedávné doby. Dnes je ale zločinost v New Yorku nejnižší za posledních 40 let, Harlem je multikulturální část Manhattanu plná barů se skvělým jazzem a rasismus už není tak ožehavé téma, i když stále existuje a dnes je jak bílý tak černý. Ovšem, že jsou stále problémová místa jako některé části Bronxu, ale i tam dochází ke zlepšení, nicméně stále jsou černá či latino getha, kam bílí raději nechodí. A New York je tak specifický oproti ostatní části USA, že se ani nedá hovořit o typické Americe.
I když jsem měl již nějaké zkušenosti s New Yorkem a právě jeho rasová a národnostní barevnost mě fascinuje, tak jsem i já měl odstup a nutno říct i strach z afro-američanů. Můj jeden z prvních zážitků byl v části Jersey City, kde žijí jen a pouze afro-američané a kam mě Jesse vzal, protože potřeboval inkasovat šek a moc to tady taky ještě neznal. A to, musím říct, byl pro mě šok. Stejně jako když jsme jeli autobusem číslo 87 a byli jsme s Jessem jediný bílí. Neměl jsem dobrý pocit. Ne že bych se bál, že by mi hrozilo nějaké nebezpečí, ale taková nejistota. Dnes už mi to vůbec nepřijde, jezdím tím autobusem docela často, pokud nemohu použít auto, protože ten autobusem staví u jednoho nákupního centra, které je také díky své poloze v této čtvrti značně levnější. Stále platí, že dost latino či afro američanů jsou chudí. Na druhou stranu, právě v tomto autobuse jsem se já setkal s černým rasismem. Párkrát se mi stalo, že i přestože byl autobus plný a lidé stáli, místo vedle mě bylo volné a nikdo si nechtěl přisednout. No co, aspoň jsem měl víc místa pro sebe, protože dost černých je tlustých. Na to si taky člověk musí zvyknout. Když tu byla Markéta na návštěvě, právě tohle ji šokovalo.
Pak je tu taky velká komunita latino američanů. S nimi je pro mě větší problém než s afro-američanama. A zase se to liší. Jsou jiní tam, kde žijeme my než třeba v New Yorku. Tady u nás většina z nich se neobtěžuje mluvit anglicky a automaticky si myslí, že vy budete mluvit španělsky. To mě teda vytáčí na nejvyšší míru a zásadně se odmítám naučit i jen pár španělských slov. Jsem rád, že jsem zvládl jakž tak angličtinu. O tomto problému jsem už blogoval ve článku "Měla by být angličtina oficiální jazyk?" Tito lidé jsou taky neuvěřitelně hluční a úplní tupci, kteří si myslí... " teď jsem v Americe a tak si budu dělat, co se mi zlíbí!" V naší ulici patří mezi nejproblémovější právě oni. Tady je jedna veselá historka z mého setkání se španělsky mluvící paní. Jednoho dne jsem se vracel domů a naproti mě šla paní, která vzápětí na mě španělsky promluvila, píšu to foneticky, "buš, buš!!" Vůbec jsem netušil o čem to mluví a první co mě napadlo byl Bush, pak křoví, nicméně jsem ji řekl, že španělsky nemluvím a jestli by mohla ona mluvit anglicky a že pak ji rád pomůžu. Ona stále však opakovala ono "buš!" a pak přidala název města, které sousedí s naším. Z toho jsem pochopil, že asi mluvila o autobusu a "buš" mělo být asi "bus". Tak jsem jí ukázal zastávku. Asi jsem trefil hřebíček na hlavičku, protože se tvářila spokojeně a i přesto, že já na ni anglicky a ona na mě španělsky tak jsme se nakonec domluvili.
Poslední můj postřeh je tak trošku odlehčení tématu. Není to jen můj postřeh, ale i Markéty a taky ostatních lidiček z bývalého sovětského bloku, takže to má asi něco společného s tím, jaké naše společnosti byly. Jde o to, že zde mladí kluci nosí s hrdostí deštník a vůbec se nebojí experimentovat s barvami oblečení.
Po dvou letech tady jsem se setkal s tolika národnostmi, rasami a náboženstvími jako ne za celý svůj předchozí život. Slyšel jsem tolik jazyků, že by se ani Babylonská věž nemusela stydět. Rozhodně mě to obohatilo, změnilo můj pohled na svět a lidi v něm a rozšířilo můj obzor. Už není jen moje malá krásná vlast, ale velký krásný svět.