Něco prohnilého je v Království českém

Dlouhou dobu jsem se nevyjadřoval k dění v České republice. Jednak proto, že nejsem přímo na místě a mám informace pouze zprostředkované a taky proto, že zdejší dění mě zaměstnává až až. Dnes jsem se ale rozhodl napsat pár svých vlastních postřehů. Upozorňuji, že jde jen o moje názory a stanoviska a zdroje k informacím, které mám, se omezujií na internetové noviny a zpravodajské vysílání České televize. Takže vy v Česku si můžete udělat obrázet o tom, jak vlastně média formují a ovliňují názory a postoje.
Jen stěží se mi chce věřit, že Paroubek a jeho vláda má takovou odezvu u lidí, po tom všem, co udělal nebo řekl. Předně. Když se mluvilo o jeho možném nástupu na post prémiéra, už tenkrát se mi to nelíbilo, protože si vzpomínám na jeho působení na Magistrátu hl. města Prahy, kde, jestli se nemýlím, měl na startosti finance. Jednou díky němu Praha přišla o velké množství peněz na transakci, kterou on měl osobně na starosti a kdy šlo o převody peněz. Jeho zanedbáním ty převody byly prováděny pod naprosto nevýhodným kurzem, čímž, jak jsem už řekl, Praha přišla o svoje peníze. Jeho tehdejší vysvětlování napovídalo, o jakou osobu se jedná. Populista s velkými ambicemi na moc a vládnutí. No, dočkal se. Jeho styl a rétorika nejsou vůbec podle mého gusta. Tím neříkám, že by premiér měl dělat a říkat to, co se zrovna mě líbí, spíš jde o to jak to dělá a jako to říká. Jeho styl - nejdříve se vypořádáme s nepřizpůsobivou mládeží, která nám kazí obraz téměř socialistického, pardon, sociálně dokonalého státu a pak se pustíme do těch svobodomyslnej novinářů, kteří si nám tu píší co chtějí a oni přece musí o nás psát jenom to krásné - je téměř Jakešův styl. Takže v létě dostal první šanci a hned ji jak se patří využil. Bral to hlava nehlava. Pravda, sám měl ruce čisté, ale zaměstnané taháním za ty důležité šňůrky a páky. Ti, co mě znají, vědí , že nejsem vůbec zastáncem ani hudby natož pak životního stylu oněch účastníků Czechtecku, ale to ještě neznamená, že je seřežu co to dá. Možná, skutečně jen možná zásah byl podle zákona a na jeho ochranu, ale způsob zásahu byl děsivý a připomínal bytky komunistické policie. Paroubkovy následné komentáře byly přesně v duchu normalizační propagandy husákova režimu. Tím se dostávám k problému, který vidím, bohužel, i tady v USA a to je problém mediální. Každý režim se snaží ovládat média. Jeden více úspěšně, druhý už méně. Někdo to více skrývá, tak jako tady a pak, když to vyplave na povrch, je z toho průšvih, ale už ne takový, jaký by to býval byl dříve. A pak jsou tu tací, kteří se otevřeně hlásí k nenávisti vůči svobodným médiím - takový je Zeman a nakonec je tu Paroubek, který naplňuje jak tu nenávist tak i číní kroky k umlčení některých k němu a jeho vládnutí nejvíce kritických novinářů. A pak se obklopuje jemu podobnými lidmi. Nejdříve to byl Jandák, podle mě průměrný herec a dobrý pijan a pak Rath, slizký člověk s falešným pohledem, kariérista a populista, který se po těch letech nakonec dočkal.
Jeden Paroubkův krok však oceňuji a to je jeho vstřícné gesto vůči německým antifašistům, kteří byli kolektivně vyhnáni s nacisty po 2. světové válce.
Na druhou stranu ani novináři nejsou úplně bez chyb. Nejdřív je tu problém s jazykovou úrovní u některých z nich. Mám hlavně na mysli články, které jsou umísťovány na internetových novinách, kde je někdy čeština přímo děsivá a to v nejzákladnějších výrazech. Také mě občas zaráží používání některých slov či slovních výrazů v radiích a televizi. Jako příklad si vzpomínám vysílání stanice ČT24, kde jeden mladý redaktor použil slovo " výcuc". Jistě, není to slovo vulgární či jinak expresivní, ale podle mého citu do televize prostě nepatří. V neposlední řadě je tu pak dokument o České televizi a stávce jejích redaktorů v roce 2000, který Česká televize pro mně z ne docela jasného důvodu odmítla odvysílat. Stydějí se snad tehdejší aktéři za to co se odehrálo, nebo je to strach vracet se zpátky a podívat se na "onu hru" s odstupem a nadhledem času? Či je to něčí tlak na vedení televize? Já jsem se zúčastnil téměř všech tehdejších demonstrací. Stáli jsme s Jessem v mrazu a sněhu na nádvoří České televize a nelituji toho. Co jsem tehdy považoval za správné, jsem udělal. A udělal bych to znovu, pokud bych cokoliv cítil stejně.
A poslední věc, která mě doslova dostala a díky které jsem si uvědomil, že přeci jen existují nějaké rozdíly mezi českou a americkou žurnalistikou, byl velice rozdílný a na straně českých novinářů téméř skandální přístup s jakým lidovky.cz a idnes.cz komentovaly získání Zlatého globu pro film "Brokeback Mountain". Titulky stylu "...vyhrál homosexuální film" a co horší "...."teplý" film získal Zlatý globus" jsou neuvěřitelné. To prostě do slušné žurnalistiky nepatří. Autorův postoj ke gay tématice může být jakýkoliv, ale nesmí se odrazit v jeho profesionálním přístupu, pokud ovšem nepíše o svém vlastním názoru. Což se ale nestalo. Nikdo se však nad tím nepozastavil, co já vím, protože v Čechách už není žádná silná organizace, která by hájila gay komunitu. Tady je to velice kladně přijaté dílo, oceňované ve všech směrech. Samozřejmě, že i zde se rozproudila diskuze, ale věcná a slušná. Film je hodnocen převážne z uměleckého hlediska a milostné téma je chápáno pouze jako rámec příběhu. Nikde nebyly titulky jako "...fag movie wins..." nebo "...queer drama.." Pokud by se tak bývalo bylo stalo, byl by býval byl z toho obrovský skandál. Aspoň v tomhle směru jsou místní novináři ok.
Poslední věc, kterou bych rád okomentoval je stav policie v Čechách. Nikdy ve mě policie nevzbuzovala důvěru a vždy jsem byl přesvědčen, že dost jejích členů je rasistických a xenofóbních a jaksi hodně stranících pravicovým organizacím. Pokaždé, ale skutečně pokaždé, když zde byl nějaký protest pravičáků a levičáků (nemám na mysli komunisty), byli to vždy pravičáci, které policie chránila a levičáci, které tvrdě zbyla. Ať už to byly prvomájové demonstrace či různé koncerty. Jeden příklad jsem už uvedl na začátku - Czechteck - a pak tu jsou koncerty nácků, kde se hajluje a řvou protižidovská nebo xenofóbní hesla a naše policie jen přihlíží a ministr vnitra následně prohlásí, že se až tak nic hrozného nestalo. Jestli se nepletu, je tu zákon o podněcování k rasové či jiné nenávisti a snad zákony platí pro všechny. Typickým příkladem toho je poslední událost z Letů. Shromáždění oné nacionalistické strany, mimochodem shromáždění nepovolené, je údajně "slovně narušeno" provoláváním hesla "Pryč s nacismem!" a jeho autoři jsou vzápětí zatčeni policií a předvedeni k výslechu, namísto, aby policie rozehnala ono shromáždění. Od kdy je, prosím vás, v České republice trestný čin říct "Pryč s nacismem!"? Nacismus a jiné ideologie jsou trestné. Je to téměř neuvěřitelné a nečekal bych, že se něco takového stane v mé zemi. Stydím se a je mi z toho trochu úzko. Nejsme přece Rusko, abychom tohle tolerovali. Ministr vnitra to ohodnotil jako správný postup svých lidí. Ti policajti by ale měli být okamžitě propuštěni ze zaměstnání a Bublan by se měl zodpovídat na zasedání parlamentu. Tak i já křičím :"PRYČ S NACISMEM!".
Obdobný skandální postup policie se odehrál na jednom shromáždění komunistů, kde byl zase na oplátku zatčen anti-komunistický aktivista. Co dělal? Křičel :"Pryč s komunismem!". Tak bych mohl pokračovat dál, protože mnoho dalších případů by se určitě našlo.
Nevím, zda-li to je tím, že nejsem v České republice a vnímám spostu věcí jinak, z jiného úhlu pohledu, nebo je-li to tím, že jsem se změnil já díky mému pobytu tady. Každopádně jsou to věci, které mě nenechávají klidným a myslím, že je potřeba zvednou proti nim hlas a být slyšet. Nejen já!

All in the family

Jedna z mých nejoblíbenějších show v americké televizi slaví 35. výročí uvedení na obrazovky amerických domácností a jejíž víkend maratón beží na programu TVLand. Byl začátek 70.let, mně byl téměř rok, americkým prezidentem byl Republikán Nixon a studená válka byla na vzestupu. Typická americká domácnost té doby. Autoři měli odvahu otevřeně hovořit o věcech, které byly tehdy tabu. Rodina Archieho Bunkera žíjící v Queens. Archie je bigot, xenofób, věřící, který ovšem nikdy nechodí do kostela a nemá rád katolíky, konzervativec a Republikán. Velký zastánce Nixona, všechno liberální je pro něj komunistické a neustále vzpomíná na starou dobrou Ameriku. Ovšem je konfrontován s měnícím se světem okolo něj. Například, jako noví sousedé se vedle nich nastěhuje rodina afro-američanů, přičemž hlava té rodiny je stejný bigot jako Archie a mají mnoho společného. Mezi dalšími věcmi jsou to problémy nezaměstanosti, práva žen na interupci, práva gayů a dalších menšin, problém s kriminalitou a právem na nošení zbraní a nezapomeňme také na problémy ekonomické či politické. Válka ve Vietnamu či Nixonovo odstoupení a aféra Watergate. Navíc je Archie denně konfrontován a to někdy až na ostří nože s manželem jeho dcery Glorie, Mikem, jež žije s nimi v jedné domácnosti a který nejenže je polského původu což mu Archie denně připomíná ne zrovna milým způsobem, ale také velký liberál a ateista a protihráč pro Archieho. Archieho žena Edith je samozřejmě v domácnosti a když si najde práci, aby pomohla rodině přečkat těžké časy, kdy Archieho zaměstanecká unie je ve stávce a tím pádem on nedostává žádný plat, je pro něj velice těžké se smířit s tím, že ona pracuje a nemá tolik času na domácnost a nechce si vůbec přiznat, že je to najednou on, kdo je závislý na ní a ne obráceně. Je to jednoduchá žena s velkým srdcem, která si nechává dost věcí líbit, nicméně i ona se dokáže vzepřít a stát si za svým, když je to nutné. Možná, že je jednoduchá, ale není hloupá a problémy řeší svým způsobem a vždy správně. Přesto všechno se Archie i Edith stále milují i po 30. letech manželství a všem, co spolu prožili a jaký Archie hrubián někdy je. Většina epizod vás pobaví a prostě donutí se smát, ale bylo i pár epizod, kdy běhal mráz po zádech, jako ta, kdy je Edith během příprav na oslavu jejích narozenin přepadena a téměř znásilněna v jejich domě, nebo některé byly velice smutné jako ta, kdy se Archie ve slabé chvilce přiznává Mikemu, že byl jako dítě fyzicky týrán svým otcem. Nakonec všeho se Archie pomalu smiřuje s tím, že svět kolem něho je už jiný.
Z čeho ale někdy mně běhá mráz po zádech, je témeř dokonalá shoda problémů Nixonovi administrativy a administativy Mr. B. A to si uvědomme, že seriál byl natočen před 30. lety, kdy nikdo ani netušil, že někdy bude v Bílém domě sedět bláznivý Mr. B. Když ale v dialozích nahradíte jméno Nixon za Bush, je to vlastně o součastnosti. Válka ve Vietnamu, válka v Iráku. Práva žen na interupci tehdy a dnes. Konzervatismus Nixnovy éry verzus konzervatizmus Bushovy éry. Oddělení státu a cíkve, což byl problém tehdy a je i dnes. A v neposlední řadě tajné odposlechy nixonových špehů na amerických obyvatelích, zejména protiválečných organizacích a vlastně všech, kteří nesouhlasili s jeho politikou stejně jako dnešní protiústavní tajné špehování bushových noshledů na Američanech a zastašování médií, kteří otevřeně hovoří o těchto protizákonostech. Aspoň pár jich ještě zbylo.
Takže i po oněch 35. letech tato show je stále aktuální a stále má co říct a Mr. B. by si ji měl denně pouštět někde v Bílém domě.

Podívej, copak to roste? Look what's growing?

O vánocích nám téměř všem Ježíšek a Santa nadělili Chia Pet. Já dostal hrocha, maminka a Michael dostali dinosaura a Sallie a Much králíka. Teda doufám, že se nepletu. Nicméně, nejsem si jistý, jestli něco podobného máme v Česku, ale princip je strašně jednoduchý. Chia Pet je v různých tvarech z kameniny, na kterou se nanesou semínka čehokoliv na cosi jen vzpomenete. Takže můžete takhle pěstovat třeba bylinky do kuchyně. Na vrchu je otvor, do kterého se každý den musí doplňovat voda, aby to stále bylo vlhké a pak jen stačí pozorovat jak to roste.

Ježíšek and Santa gave us all a Chia Pet as a Christmas gift. I got a hippo, Jesse's mom and Michael got a dinosaur and Sallie and Mush a bunny. Well, I hope I'm not mistaken. Anyway, I'm not sure we have something similar to that in Czechia, but it's very simple. The Chia Pet is sculpted in many forms from terra-cotta clay on which seeds from whatever you can imagine are put. You can grow herbs like that as well. There is a hole on top of it in which you pour water everyday to keep it always wet and then you can just watch it grow.

Dva roky prázdnin, společnost, část druhá

Myslím si, že Češi nejsou připraveni na mnohonárodnostní a mnohorasovou společnost. Není se ale co divit, když 40 let jsme žili za železnou oponou a komunistická propaganda fungovala téměř bezchybně. Pod jejím vlivem jsou pro někoho afro-američané banda zločinců a nepřizpůsobivých individuí, New York City je město zločinu a do Harlemu je lepší nechodit. Možná to tak kdysi bylo a nutno dodat, že americká společnost byla velice rasistická do ještě nedávné doby. Dnes je ale zločinost v New Yorku nejnižší za posledních 40 let, Harlem je multikulturální část Manhattanu plná barů se skvělým jazzem a rasismus už není tak ožehavé téma, i když stále existuje a dnes je jak bílý tak černý. Ovšem, že jsou stále problémová místa jako některé části Bronxu, ale i tam dochází ke zlepšení, nicméně stále jsou černá či latino getha, kam bílí raději nechodí. A New York je tak specifický oproti ostatní části USA, že se ani nedá hovořit o typické Americe.
I když jsem měl již nějaké zkušenosti s New Yorkem a právě jeho rasová a národnostní barevnost mě fascinuje, tak jsem i já měl odstup a nutno říct i strach z afro-američanů. Můj jeden z prvních zážitků byl v části Jersey City, kde žijí jen a pouze afro-američané a kam mě Jesse vzal, protože potřeboval inkasovat šek a moc to tady taky ještě neznal. A to, musím říct, byl pro mě šok. Stejně jako když jsme jeli autobusem číslo 87 a byli jsme s Jessem jediný bílí. Neměl jsem dobrý pocit. Ne že bych se bál, že by mi hrozilo nějaké nebezpečí, ale taková nejistota. Dnes už mi to vůbec nepřijde, jezdím tím autobusem docela často, pokud nemohu použít auto, protože ten autobusem staví u jednoho nákupního centra, které je také díky své poloze v této čtvrti značně levnější. Stále platí, že dost latino či afro američanů jsou chudí. Na druhou stranu, právě v tomto autobuse jsem se já setkal s černým rasismem. Párkrát se mi stalo, že i přestože byl autobus plný a lidé stáli, místo vedle mě bylo volné a nikdo si nechtěl přisednout. No co, aspoň jsem měl víc místa pro sebe, protože dost černých je tlustých. Na to si taky člověk musí zvyknout. Když tu byla Markéta na návštěvě, právě tohle ji šokovalo.
Pak je tu taky velká komunita latino američanů. S nimi je pro mě větší problém než s afro-američanama. A zase se to liší. Jsou jiní tam, kde žijeme my než třeba v New Yorku. Tady u nás většina z nich se neobtěžuje mluvit anglicky a automaticky si myslí, že vy budete mluvit španělsky. To mě teda vytáčí na nejvyšší míru a zásadně se odmítám naučit i jen pár španělských slov. Jsem rád, že jsem zvládl jakž tak angličtinu. O tomto problému jsem už blogoval ve článku "Měla by být angličtina oficiální jazyk?" Tito lidé jsou taky neuvěřitelně hluční a úplní tupci, kteří si myslí... " teď jsem v Americe a tak si budu dělat, co se mi zlíbí!" V naší ulici patří mezi nejproblémovější právě oni. Tady je jedna veselá historka z mého setkání se španělsky mluvící paní. Jednoho dne jsem se vracel domů a naproti mě šla paní, která vzápětí na mě španělsky promluvila, píšu to foneticky, "buš, buš!!" Vůbec jsem netušil o čem to mluví a první co mě napadlo byl Bush, pak křoví, nicméně jsem ji řekl, že španělsky nemluvím a jestli by mohla ona mluvit anglicky a že pak ji rád pomůžu. Ona stále však opakovala ono "buš!" a pak přidala název města, které sousedí s naším. Z toho jsem pochopil, že asi mluvila o autobusu a "buš" mělo být asi "bus". Tak jsem jí ukázal zastávku. Asi jsem trefil hřebíček na hlavičku, protože se tvářila spokojeně a i přesto, že já na ni anglicky a ona na mě španělsky tak jsme se nakonec domluvili.
Poslední můj postřeh je tak trošku odlehčení tématu. Není to jen můj postřeh, ale i Markéty a taky ostatních lidiček z bývalého sovětského bloku, takže to má asi něco společného s tím, jaké naše společnosti byly. Jde o to, že zde mladí kluci nosí s hrdostí deštník a vůbec se nebojí experimentovat s barvami oblečení.
Po dvou letech tady jsem se setkal s tolika národnostmi, rasami a náboženstvími jako ne za celý svůj předchozí život. Slyšel jsem tolik jazyků, že by se ani Babylonská věž nemusela stydět. Rozhodně mě to obohatilo, změnilo můj pohled na svět a lidi v něm a rozšířilo můj obzor. Už není jen moje malá krásná vlast, ale velký krásný svět.