Sbohem Bell Language School

Až se tomu nechce věřit, ale po třech letech a nějakých 44 dnech jsem v pátek 16.2. 2007 ukončil studium v Bell School. Přesně v 12:40 jsem naposledy prošel dveřmi jako student. Jak to strašně letí. Můj první den ve škole byl 4. leden 2004. Stal jsem se součástí školy. Zažil jsem víc učitelů než kdokoliv jiný, pamatuji si, když Bell School měla ještě jednu budovu navíc a hned vedle bylo báječné pekařství. Budovu jsme dávno opustili a to pekařství, tak to je jak jsem zjistil taky zavřené. Prožil jsem i pro školu velice hubená léta, kdy neměla téměř žádné studenty a navázal jsem přátelství s několika učitely. Jestli jsem to dobře počítal, měl jsem jich celkem 14. Tak třeba Carla, původem z Brazílie, která mě naučila podstatnou část gramatiky, milovala svého domácího králíka a nakonec kvůli zdravotním problémům musela odjet zpátky do Brazílie a pak jsem s ním ztratil kontakt. A nebo Chris. Velice milý a hodný, kterého jsem měl hlavně na konverzaci, takže i díky jemu jsem pomalu ztrácel ostych mluvit. Ten když odcházel, mnoho holek brečelo. Nesmím samozřejmě zapomenout na divošku Susie, která nějaký čas učila v Praze a kterou jsem naposledy, bohužel, viděl minulý rok v létě, kdy její ex-přítel přiletěl na návštěvu. A v neposlední řadě je to Aylin a Jonathan. Aylin, původem z Turecka, s kterou jsme velmi dobří přátelé i přes obtížné začátky hlavně z mé strany a Jonathan, vysoký liberál narozený v Belgii, který mně svou povahou připomíná trochu Jesseho a s kterým vedeme zasvěcené diskuze o politice, náboženstvých či filmech. Mezi studenty nemám tolik přátel. Jednak většina studentů je z Ruska či bývalých Sovětských republik a to nemusím, protože to jejich ruské myšlení se zase tak moc nezměnilo (Rusů) a taky dost velká část z nich je velice mladá s ambicema, které mně nic neříkají. Je tu snad Burcu, dívka z Turecka z bohaté rodiny a tak trochu rozmazlená, s kterou si docela rozumím, ale s kterou máme občas nedorozumění, protože jednak je z úplně jiného prostředí a pak věkový rozdíl mezi námi je neuvěřitelných 16 let.
Nebude se mi nějak stýskat, i když po těch letech mám jisté emocionální vazby ke škole. Na rozloučenou jsem dostal certifikát o studiu, kde je ale jedna chyba a to v počtu hodin, které jsem zde strávil. Není to 2040 hodin, ale 2640 hodin. Druhý nejdéle studující na této škole. A pak jsem ještě dostal triko s emblémem Bell School, ale mají jenom velikost XL tak to spíš bude na spaní. Opouštím tu školu také proto, že už nemohli nadále prodlužovat můj status. Takže jak se říká: "It's over".





A co dál? Ted' budu mít asi měsíc volno a pak nastoupím do jiné jazykovky pouze na přechodnou dobu, protože od podzimu bych měl studovat na místní univerzitě, teda jestli se tam dostanu. Na jarní semestr bylo už pozdě a my museli najít řešení, jak držet můj pobyt legálně. Tak ta jazykovka byla ochotna poskytnout mi přístřeší na asi půl roku a mezitím se pokusím dostat na tu univerzitu. Termín podání přihlášek je 1.červenec a co všechno chtějí, to je hrůza. Papíry, razítka a zase papíry. A pak že byrokracie v Česku je velká. Kdepak, je to všude stejné. Můj obor bude asi kulinářské umění. Vaření a pečení mě baví a nedělá problém a spousta lidí, kteří někdy ochutnali mé produkty, byla nadšena a doporučovala mi začít prodávat mé výrobky, hlavně se jednalo o vánoční cukroví. A věřte mi, když jsem naposledy šel okolo cukrárny na Grand Central terminal, tak jsem nemohl veřit vlastním očím, protože tak prodávali docela obyčejné cukroví za cenu 13.99 dolarů za libru. Pak je tu ještě jedna možnost a to zdravotní bratr, protože je tu velký nedostatek zdravotnického personálu, takže Spojené státy dávají těmto lidem okamžitě pracovní povolení a pak zelené karty. To by řešilo moji situaci dokonale, ale víc tíhnu k tomu vaření.
Jak to všechno bude a jak to všechno dopadne ukáže až čas.