"Každý den něco končí a něco krásného se začíná."

Autor tohoto citátu mi jistě promine, že ho neuvádím, ale teď si nemůžu vzpomenout, kdo to kdysi prohlásil. Mám to napsané v jednom malém sešitku, který je v mém psacím stole v Chrudimi.
Tak nám dnes končí 20. zimní olympijské hry a také moje volno. Jestli něco krásného začne, to se teprve uvidí, ale škola to asi nebude. Byly to moje druhé olympijské hry během mého pobytu v USA. Jak ten čas letí. Ty letní byly pro mě obrovským zklamáním, zejména co se týkalo televizního přenosu. Ty právě končící mě příjemně překvapily a "olympijský duch" mě tentokrát opravdu zasáhl. A jak jsem se už zmiňoval minule, NBC mile překvapila a udělala velice dobrý přenos. Díku němu jsem mohl s lidmi v Česku prožívat skvělé chvíle i pády našich sportovců. Kateřina nezklamala a její závěrečný závod a vítězství prožívali i místní komentáři. Poznal jsem také nové tváře hlavně amerických sportovců a jejich charaktery. Všem sportovcům jsem přál dobrý úspěch, kromě hokejistů Finska a rychlobruslaře Chada Hedricka. Týmu Finska za nechutný a zákeřný faul na Jaromíra Jágra a Hedrick na mě působí velice zlým dojmem. Stačilo se podívat do jeho očí a v nich bylo zlo, i když se tvář usmívala. Vyvolal mnoho kontroverzí jeho slovním bojem s jiným rychlobruslařem Shani Davisem, který naopak získal moje sympatie a který jako první afro - američan jednotlivec vyhrál zlatou medaily. Na druhé straně velice dobrý dojem na mě udělal Apolo Anton Ohno svým skvělým přístupem k hrám a soutěžení. Díky nim jsem objevil nové sportovní odvětví, které jsem vůbec při posledních hrách v Salt Lake City nesledoval. Tady je spolu s krasobruslením a snowbordingem velmi populární. A ještě o jednom americkém sportovci bych se rád zmínil. Je to Bode Miller. Vždycky na mě působil jako velký americký frajer, který ze sebe dělá větší hvězdu než je. Opak je však pravdou. Je naprosto "cool". Nemám české slovo jak to vyjádřit. Po všech jeho rozhovorech před i během olympiády jsem totálně na něj změnil názor. Je to borec největšího kalibru. Nenechá si nic vnutit, co si myslí, že není správné, jako jeden z mála kritizoval americkou diváckou obcesi z vítězství a cokoliv jiného než zlato je na zatracení, založil sportovní program pro děti, ve kterém jsou vedeny nejen zvládat úskalí sportu, ale taky to, že úspěch nepřijde sám o sobě a je za ním dřina, že vzdávat se po jedné prohře je nesmysl. Na slova kritiků o jeho účinkování odpovídal s úsměvem a nadhledem. A tak to má být. O tom je olympionismus. Je sice krásné vyhrát, ale ne vždy se to povede. "Není důležité vyhrát, ale zúčastnit se!"
Byla to krásná a velice vydařená olympiáda, za což patří dík nejen sportovcům, ale i italským organizátorům. Díky sportovci, díky Itálie. Na shledanou při příštím hrách. Letních, které se konají v Beijingu, Čína v roce 2008 a zimních ve Vancouveru, Kanada v roce 2010.

Sen

Mám hodně snů. Vždycky jsem měl a asi budu mít, i když se říká, že s přibývajícím věkem snů ubývá. A každý sen je zvláštní, ale některé jsou ještě zvláštnější. Tak jako ten, o který se chci s vámi podělit.
Jsem na chalupě. Venku za potokem, který teče nedaleko. Slyším autorádio od sousedů, které hlásí, že zemřel papež Jan Pavel II. a jeho tělo bude vystaveno mimo jiné i v Československu. To jsem se podivil, že nevědí, že Československo už dávno neexistuje. Pak jsem slyšel volat mého tátu, abych šel dovnitř, že potřebuje s něčím pomoct. Když jsem vešel dovniř, viděl jsem ho držet prkno, na kterém ležel mrtvý papež. Měl jsem jít k nohám, což se mi moc nechtělo. Přišlo mi to divné a co bylo ještě divnější, že byl oblečen do jeho obvyklé bílé tuniky, ale neměl boty. Byl bos. Tak jsme ho snesli do sklepa a já se bál, že se začne kazit. Táta mě ujistil, že ne, že se o to už postarali už jiní. Bylo mi divné, že necítím formaldehyd, jak jsem ho cítíval při návštěvách pitevny, když jsem dělal v nemocnici. Pak jsem se ještě táty zeptal, kde se tu to tělo vzalo, jak to, že zrovna u nás. A jak to ve snech chodí, odpovědi jsem se nedočkal. Když už už táta měl odpovědět, probudil jsem se. Lépe řečeno, byl jsem probuzen.
Není to zvláštní sen. Proč zrovna papež? Někteří odbornící říkají, že bychom měli věnovat pozornost našim snům. Jsou to, podle nich, signály našeho podvědomí. Některé mé sny měly skutečně reálné a logické vysvětlení, které bylo přesné. Většina jich však asi je jen náhodný výběr událostí, které si náš mozek pamatuje. Nicméně, přemýšlejte se mnou. Papež zemřel už před drahnou dobou. Československo neexistuje 13 let. Chalupa by se dala vyvětlit, ale proč tam byl zrovna mrtvý papež a proč jsem já stál u nohou a mrtvola neměla boty? Byla bosá! To může, ovšem taky nemusí, něco znamenat. Jak by se teď hodil dr. Freud nebo spíš dr. Jung. Freud hnal hodně všechno přes sexualitu, ale Jung to bral více komplexněji.

Všehochuť

Tolik se toho děje, k čemu bych se rád vyjádřil, ale kde vzít čas. A tak jsme se zatím dozvěděli, že "Velký bratr" nás skutečně sleduje, což já jsem tvrdil dávno, ale byl jsem nazýván konspirátorem, že VP nasypal pár broků do svého kámoše a snažil se celou věc jak se patří ututlat, za což by se nemuseli stydět ani v bývalé SSSR a také, že je "nebezpečné" pro americkou demokracii obléknout si tričko s osobním vyjádřením do Kongresu. Ovšem tam se ukázalo, že ne všichni jsme si rovni a někteří jsou si rovnější, hlavně když jsou na té správné straně. Kritika prezidenta je přípustná tak dlouho dokud s ním souhlasíš. A celý ten humbuk okolo karikatur. Jestli měli muslimové nějaké moje sympatie, tak teď je docela ztratili. Jasně ukázali, že vlastně jsou to, co bylo v těch karikaturách. Další důkaz, jak je kterákoliv víra slepá a ve své podstatě netoleratní. To, že Klaus vetoval zákon o registrovaném partnerství se dalo čekat. On je konzervativec hrubého zrna. Co jsem ale neočekával od pana profesora, bylo jeho vyjádření k celému zákonu, ze kterého čišela osobní nenávist a homofobie. To bych spíš očekával od poslanců za lidovou stranu, kteří a zejména jeden z nich, jehož jméno si nepamatuji, prosluli svými výroky na hraně nejen slušnosti, ale i zákonosti nebo od M. Bendy.
Samozřejmě, že sleduji olympiádu a i když jsem se obával přenosů stanice NBC po zkušenostech z letních her, musím uznat, že je to tentokrát daleko lépe profesionálně zvládnuté. Není to jen o amerických sportovcích, ale i o těch ostatních. A tak jsem viděl Kačenku N., když si doběhla pro stříbro, Lukáše B., který dosáhl stejného umístění, volný program Tomáše V. a i zápas našich hokejistů s Finy a bohužel i ten zákeřný zákrok na Jágra. Velice se mi líbilo slavnostní zahájení a Italové se hostování ujali více než dobře, lépe než Řekové v létě. Mimochodem, ten manager, který spetl startovní listinu pro štafetový běh mužů, by neměl být vpuštěn do republiky.
Přináším pár zimních fotek z New Yorku.

Blizzard

Po téměř dvou měsících, kdy jsme sníh vůbec neviděli a po lednu, který byl teplotně rekordní v historii pro 15 států a druhý nejteplejší leden pro stát New York, kdy průměrná teplota byla o 7˚C vyšší a kdy jsme zaznamenali takové teplotní rekordy jako 18˚C, jsme se konečně i my tady dočkali pořádné sněhové nadílky. Vlastně sněhové bouře, kterou já jsem nikdy nezažil. Buď jsem byl ještě v Česku, nebo zase zpátky na návštěvě a poždé jsem blizzard minul. Ale ne letos. Sněžit začalo už včera okolo čtvrté hodiny odpoledne, kdy to byl jen takový vlažný rozjezd. Pak sněžení zesílilo okolo půlnoci a nejhorší situace byla, bohužel, ráno, kdy Jesse vstával do práce a kdy se skutečně blískalo a hřmělo. Nikdy jsem nic takového v zimě neviděl. A to nemluvím o větru. Stále ještě sněží, i když už jen mírně, nicméně vítr stále fouká silný. Zatím nemá cenu uklízet chodník. Jak jsem se dozvěděl z televizního vysílání, v Central Park naměřili neuvěřitelných 60 cm sněhu, zatím druhé největší množství vůbec a to stále padá. Odhaduji, že u nás jsme na tom obdobně. Všechna tři letiště jsou zavřená, autobusy v Jersey City nejezdí a subway v NYC má zpoždění.
Pro vás v Čechách tohle počasí asi není nic tak mimořádného, ale pro nás tady to je po tak mírném počasí, které doposud panovalo, velká událost.