10. červenec - přílet. Už ten den měl nádech dobrodružství. Ráno vstanu a kouknu na mobil a tam zprávu od Dany. Změnili nám let, letíme s ČSA a budeme na JFK ve dvě hodiny vašeho času. Paráda. Původně měli letět s Malevem přes Budapešť. Moc nechápu jaktože najednou letí s ČSA, ale na letiště vyrážíme včas. S Jessem to ani jinak nejde. Máme-li být na letišti před druhou, musíme podle něj vyjet aspoň v deset ráno, i když cesta tam od nás trvá asi hodinu. Ale co kdyby. Nakonec jsem ho přesvědčil, abychom vyrazili později a tak před polednem sedáme do auta směr JFK. Od nás je to hezká cesta. Jedeme přes Staten Island a tak musíme přejet dva mosty. Ten druhý do Brooklynu a tam se jede po pobřeží. Máme skvělý pohled na zátoku, pláže, přístaviště a i na Manhattan. Jenže i tady je kaňka na kráse. Za každý most se musí platit. Za Bayonne Bridge to je $6 a za Verrazano Bridge na zpáteční cestě dolarů 9. Asi proto, že je dvoupatrový a jeden si může vybrat. Na letišti jsme včas a tak čekáme. Let OK z Prahy konečně přistál a už zbývá jen chvíle než projdou celní a imigrační kontrolou. Poznám je vůbec. Danu jsem viděl naposledy v lednu 2004 a Láďu osobně nikdy. Jen na fotkách. Už slyšíme češtinu od lidí vycházejících ven. Vzrušení stoupá a pak je to tady. Kluk a holka, ale jsou to oni nebo ne? Nechci křičet na cizí. Hmm. Ten kluk je mi povědomej. Že by Láďa? Kouknu ještě jednou a pořádně na tu dívku a mám jistotu. Je to moje neteř. Jenže oni si nás taky nevšimli a tak volám. Konečně tady. Vítáme. Zpátky do auta a hurá do Bayonnu. Jejich americké dobrodružství může začít. Po cestě domů dopravní zácpa. Amerika vás vítá. Jak to teda bylo s tím letem? Zrušili jim let z Prahy do Budapešti a tak je posadili na přímou linku Praha - New York. Měli štěstí, že byli mezi prvními u check- in, protože ČSA mělo už jen pár posledních volných míst. Nakonec na tom vydělali. Nemuseli přestupovat, měli český servis a zaplatili podstatně méně za let než ti, kteří měli letenky koupený od ČSA.
Domů se dostáváme se zpožděním a tak oni jen trochu vybalí a jede se na večeři do jednoho z našich oblíbených dinerů. Jejich první (?) šok. Menu. Jak a co si vybrat? Žádný guláš či knedlo, zelo, vepřo. Samé sendviče a hamburgery. Tak jim něco doporučujeme. Snad jim chutnalo. Šok druhý. Velikost porcí. Pro Láďu žádný problém, ale pro Danu téměř nepochopitelné. A hranolky s houskou? Divný, ne?
Protože hned druhý den jedeme do Ohia, chceme jim aspoň ukázat Manhattan. Aby mohli říct, viděli jsme ho. A tak po jídle jedeme do Jersey City na nábřeží Hudsonu, odkud je krásný výhled na dolní Manhattan. Fotěj pár fotek a zpátky domů. Musejí být unavení a pak čeká nás druhý den dlouhá cesta do Ohia.
Den druhý - na cestě do Ohia. Ráno vstáváme relativně brzo. Čeká nás 12-ti hodinová cesta k babičce a rádi bychom tam dorazili ještě večer. Jesse usedá za volant a jede se. Jenže neujedeme ještě ani půl hodiny a jsme v kruté zácpě. Autonehoda. Šestiproudá dálnice je svedena jen do pruhů tří a nás to stojí dobrý dvě hodiny, protože se jede krokem. Pak už se rozjíždíme.
Zastavujeme na snídani a taky na odskočení si. A už je tu Pennsylvania. A zajímavé momentky jako tahle. Černá socha Svobody.
Nesnášíme Pennsylvanii. Teda Jesse a já. Jednak je to konzervativní republikánský stát a pak dálnice tam jsou pořád v opravě, ale dělat na nich moc lidí nevidíte a ještě pokaždé, když jsme tam se dostaneme do příšerného lijáku. I tentokrát Pennsylvania dostála své reputace a my jsme projížděli takovou průtrž mračen, že nebylo vidět na dva metry a nezbývalo nám nic jiného než jet krokem. Další zdržení. Ještě projíždíme Západní Virginií a pak už je tu Ohio. Je to však stále pořádný kus cesty před námi, protože babička bydlí v západní části Ohia. Během soumraku projíždíme Columbus - hlavní město státu Ohio.
Nabrali jsme po cestě dost velké zpoždění a Jesse ještě svojí nepozorností minul odbočku na Beavercreek v domnění, že jsme už na místě a nic se nemůže stát. Řídil celou cestu. Nějakých 650 mil. To už dá jednomu zabrat. Proto příjíždíme do Beavercreeku za tmy. Myslím, že bylo nějak kolem 11 večer. Už si to ale nepamatuji přesně. Nicméně babička nás nadšeně vítá a hned nosí na stůl obrovské množství jídla. Přestože je tak pozdě, nelze říct ne. Jednak máme hlad a pak nemáme to srdce odmítnout, když už na nás musela tak dlouho čekat. Ještě si domlouváme plán na druhý den - návštěvu Air Force Museum a jdeme spát.
Autorem většiny fotografií je Danin přítel s jehož laskavým svolením jsem je použil.
