Připadám si jak na horské dráze, když čtu o české politice, zejména o povolebním vyjednávání. Taky je to nahoru a dolů, někdy rychle jindy pomalu, ale stejně to nakonec skončí tak, že je mi zle.
Z posledních událostí je téměř učebnicový příklad čtvrtek 24.8. Ráno, když jsem vstával, což je něco po poledni u vás v Čechách, tak jsem se z internetových novinových serverů dozvěděl, že dohoda o budoucí vládě mezi ODS a ČSSD je téměř na spadnutí. Nejsem příznivec opoziční slouvy, ale budiž. Pak se vrátím domů kolem čtrvté odpoledne a nestačím se divit. Soudruh Paroubek okamžitě ukončil jednání s ODS a domlouvá se, neústavně, s pánbíčkářem Kalouskem na jejich vládě podporované, hrůza, komunisty. Šok. Pak jsem si ale uvědomil, že to vlastně není takové překvapení. Paroubkovi jde jen o jedno a to je udržet se u moci a Kalousek , to je vždycky "kam vítr, tam plášť ". Vůbec mu nevadilo, že totálně pošlapal to, na čem byla po celou dobu postavena polita jeho strany a to být jakási ochrana proti komunistům. Jediná věc, kterou jsem na té straně oceňoval. Nakonec, jak se ukázalo, mu to srazilo vaz.
Rozumím, že pro některé lidi je politika ČSSD přitažlivá, zejména v sociální oblasti. Rozumím, že naopak pro některé lidi je konzervativismus ODS odpudivý a některé jejich postoje jsou i pro mě neakceptovatelné, nicméně čemu nerozumím je, jak mohou lidé tolerovat aroganci soudruha Paroubka, jeho slovník a vyjádření a jeho snahu za každou cenu zatáhnou komunisty do vládnutí. Prohlášení typu " necháme ODS ten pohár porážky ve sněmovně vypít až do dna", nebo " až se vrátím do Strakovy akademie nechci najít trosky..." a v neposlední řadě " věřím, že mě prezident republiky pověří sestavením vlády, což je taky to co většina společnosti podporuje".
Tak prvně. Soudruh Paroubek mluví jako vítěz, který ale nevyhrál. Ať je situace patová jakkoliv, vítězem voleb byla a je jednoznačně ODS s největším počtem křesel v parlamentu. Kde tedy bere tu drzost mluvit o svém vítězství a porážce ODS.
Za druhé. Kde bere tu jistotu, že se vrátí do Strakovy akademie? Lidé ho evidentně volili ven ze Strakovky. Ví snad něco víc, co my nevíme? Asi ano. Vždycky totiž hrál na to, nedat šanci těm druhým ukázat, jak by vládli oni. Čeho se bojí? Že by mohli mít úspěch a on by se do Strakovky nikdy nemusel vrátit. Jemu bych to přál.
A za třetí. Kde bere tu nehoráznou jistotu, že většina veřejnosti je pro jeho vládu. Cožpak nečte noviny, neposlouchá názory běžných lidí? Ať čtu jakýkoliv průzkum veřejného mínění, či o něm jen slyším v rádiu či televizi, většina společnosti si buď přeje umožnit vládu ODS, ať ukážou co umí anebo předčasné volby. Nikdy a nikde jsem nečetl, že si přejou Paroubkovu vládu s podporou komunistů, protože jinak vládnou za dané situace nemůže. Soudruh Paroubek se totiž chová tak jak se chovali soudruzi Jakeš, Husák a další. Nevidím a neslyším. Já jsem společnost a vím co je pro ni dobré. Já budu vládnout a těch pár lidí, kteří křičí na ulici a žádají, abych odstoupil, to jsou jen pomýlení, kteří nepochopili dobu.
Myslím, že nastal čas, aby ta slušná mlčící většina dala soudruhu Paroubkovi jasně najevo, co si společnost myslí. Arogance, kterou on vnesl do naší politiky tam skutečně nepatří. Podobná arogance moci srazila vaz tehdejším komunistickým papalášům. Samozřejmě nejenom ta. Ovšem za dnešní situace, pokud jsme my Češi skutečně ještě materialisticky nezdegenerovali, bychom měli znovu vyjít do ulic a znovu zvonit klíčemi proti takovéto aroganci.
Saturday, August 26, 2006
Saturday, August 19, 2006
World Trade Center
Minulou středu jsem byl se svou třídou v kině na filmu režiséra Olivera Stonea "World Trade Center". Tato návštěva kina byla součástí mého studia americké kultury, protože "dost bolo gramatiky!"
Nejsem rozhodně filmový kritik, ale mohu se s vámi podělit o své pocity. Nechci nikomu pokazit zážitek ze sledování filmu tím, že prozradím děj, takže se budu snažit být co nejopatrnější.
Ještě než se vrhnu na film, chtěl bych popsat co se dělo na začátku představení a co je přesně ten důvod, proč se mi moc nechce chodit do kin. Začátek byl v 11 hodin dopoledne a tak jsme tak nějak předpokládali, že bude v kině klid a ne davy lidí. Jenže, při mém "štěstí" se před vchodem do kina shromáždil dav asi 20 chlapů. Jenom chlapů, rozhodně ne teenagerů. Velice hlučný dav a já už tušil něco nepříjemného. Zatímco my jsme čekali na další spolužáky, oni vešli dovnitř a tak maličká naděje mi říkala, že šli třeba na jiný film. Jak rychle ta jiskřička zhasla, když jsem vešel do sálu. Samozřejmě tam byli. Fajn, ale aby to nebylo tak jednoduché, tak se rozprostřeli po celém hledišti. Tu jeden, tu dva, tu zase jeden a tam zase dva. Najít místo pro čtyři lidi vedle sebe bylo nemožné. Tak jsme nakonec poprosili jednoho chlapíka, zda by se neposunul o jedno místo, abychom měli ty čtyři sedadla. Moc nadšený nebyl, ale posunul se. Mimochodem, během promítání usnul. A pak dva z té skupiny, asi nějaký vůdci či co, celých 15 minut z filmu chodili po sále a rozdělovali ostatním popcorn. Když jim došel, šli pro nový a takhle se to opakovalo skutečně celých 15 minut. Bez hluku, šustění pytlíků a pokřikování se to samozřejmě neobešlo. Lezlo mi to děsně na nervy a pak jsem to už nevydržel a řekl, že jsem nezaplatil 11 dolarů, abych sledoval jejich akci a že je to přesně ten důvod, proč nerad chodím do kina. Samozřejmě jsem to neřval na celý sál, nechtěl jsem dostat do zubů, ale dvě řady před a za námi to slyšeli.
Během těch kritických 15 minut v sále se odehrálo i 15 kritických minut ve filmu, kdy letadlo narazí do WTC a oni jdou do akce a jsou učiněna důležitá rozhodnutí, z čehož jsem nic neměl, kvůli již popsanému hemžení.
Náraz letadla není vidět, jen je to umělecky ztvárněno a pak jsou používány archivní záběry. Zhroucení věže z perspektivy lidí uvnitř budovy je dost působivé a skutečně těžko představitelné. Pak už sledujeme nejdříve tři, později jen dva přeživší policisty, jejich rozhovor, ve fleshbacích záběry z jejich života čímž dostáváme větší obraz o jejich životě a jací to jsou lidé. Sledujeme i reakce členů jejich rodin, jak se oni vyrovnávají s onou situací. Čas utíká, ale celkem žádné výrazné vzrušení se nekoná. Víme, že je to podle skutečné události a tak se dá předpokládat, že většina z toho co je ve filmy se skutečně stalo, že osoby skutečně jednali jak je ukázáno. Oba dva úzce spolupracovali se Stonem. Takže, že jsou zachráněni není žádné překvapení a u mě to žádné emoce nevyvolalo. A to jsem hodně emotivní. I když je pravda, že pár lidí v kině brečelo.
Pak je tam jedna postava, která mě osobně nejvíc vadila a jsem zvědavý na reakce ostatních lidí, kteří nejsou Američané. Je to postava mariňáka, který je pro mě zobrazením té nedobré, nábožensky a militaristicky založené Ameriky. On to je, který při sledování Bushova projevu pronáší slova o Americe ve válce, on je to, kdo se 10 minut modlí v kostele, kdy se nekonečně dlouho dobu díváme na kříž zatímco on pronáší slova o vůli boha, který mu ukázal, že je to on, kdo je předurčen jít do New Yorku a pomáhat. Nakonec je to on, který v noci, sám!!!, později ještě s jedním mariňákem, objeví ony dva policisty a tak se on stává hrdinou a boží vůle je tím dovršena. A nakonec je to on, který na troskách Obchodního centra pronáší slova o odplatě. Už jen herec, který ho ztvárnil je totálně nesympatický a má zlo v očích. Jestli to byl Stoneův umělecký záměr či se to tak skutečně odehrálo, nemohu říct. Taky to mohl být skrytý sarkasmus. Stone je znám svojí kritikou amerických politiků a svými sympatiemi třeba pro Castra. Těžko říct.
Pokud to mám nějak shrnout. Film není vůbec špatný, pokud se na něj koukáte jako na pouhé převyprávění skutečného příběhu. Stone odvedl velice dobrou práci jako režisér. Když si uvědomíte, že všechno bylo vytvořeno ve studiích někde v Los Angeles, tak to byla dobrá práce. Jen je vidět, že Stone tentokrát skutečně nechtěl naštvat vůbec nikoho a to mu dost svázalo ruce. Vůbec není brzo pro filmy toho druhu. I pro filmy kritické, pokud budou udělány dobře a ne jako bulvár. Američané se nesmí nechat uchlácholit myšlenkou, že jim bylo ublíženo. Spousta chyb se udělala a je na ně potřeba ukázat, aby se neopakovaly. Kritický pohled mi teda v tomto filmu skutečně chyběl. Protože se blíží 5. výročí této události, objevilo se mnoho nových dokumentů, zejména na History Channel, které jsou skvělé a mnohdy zajímavější a napinavější než Stoneův film.
Na místě, kde dvojčata stála je stále obrovská díra. Jediné, co tam je, je provizorní stanice PATH vlaků, kterou já používám denně. Teprve tento rok se konečně něco začalo dít. Stavební ruch je tam teď velice čilí, ale zatím toho není moc vidět. Ještě to nějaký čas potrvá. Je tam jediná nově postavená budova. Nejsem si jistý, ale možná nahradila budovu WTC 7, která se zřítila ten den odpoledne jako poslední. Je to však jen moje doměnka a žadný průzkum jsem nedělal. Problém ale je, že je ze dvou třetin prázdná. Tak aspoň její fotka.
Nejsem rozhodně filmový kritik, ale mohu se s vámi podělit o své pocity. Nechci nikomu pokazit zážitek ze sledování filmu tím, že prozradím děj, takže se budu snažit být co nejopatrnější.
Ještě než se vrhnu na film, chtěl bych popsat co se dělo na začátku představení a co je přesně ten důvod, proč se mi moc nechce chodit do kin. Začátek byl v 11 hodin dopoledne a tak jsme tak nějak předpokládali, že bude v kině klid a ne davy lidí. Jenže, při mém "štěstí" se před vchodem do kina shromáždil dav asi 20 chlapů. Jenom chlapů, rozhodně ne teenagerů. Velice hlučný dav a já už tušil něco nepříjemného. Zatímco my jsme čekali na další spolužáky, oni vešli dovnitř a tak maličká naděje mi říkala, že šli třeba na jiný film. Jak rychle ta jiskřička zhasla, když jsem vešel do sálu. Samozřejmě tam byli. Fajn, ale aby to nebylo tak jednoduché, tak se rozprostřeli po celém hledišti. Tu jeden, tu dva, tu zase jeden a tam zase dva. Najít místo pro čtyři lidi vedle sebe bylo nemožné. Tak jsme nakonec poprosili jednoho chlapíka, zda by se neposunul o jedno místo, abychom měli ty čtyři sedadla. Moc nadšený nebyl, ale posunul se. Mimochodem, během promítání usnul. A pak dva z té skupiny, asi nějaký vůdci či co, celých 15 minut z filmu chodili po sále a rozdělovali ostatním popcorn. Když jim došel, šli pro nový a takhle se to opakovalo skutečně celých 15 minut. Bez hluku, šustění pytlíků a pokřikování se to samozřejmě neobešlo. Lezlo mi to děsně na nervy a pak jsem to už nevydržel a řekl, že jsem nezaplatil 11 dolarů, abych sledoval jejich akci a že je to přesně ten důvod, proč nerad chodím do kina. Samozřejmě jsem to neřval na celý sál, nechtěl jsem dostat do zubů, ale dvě řady před a za námi to slyšeli.
Během těch kritických 15 minut v sále se odehrálo i 15 kritických minut ve filmu, kdy letadlo narazí do WTC a oni jdou do akce a jsou učiněna důležitá rozhodnutí, z čehož jsem nic neměl, kvůli již popsanému hemžení.
Náraz letadla není vidět, jen je to umělecky ztvárněno a pak jsou používány archivní záběry. Zhroucení věže z perspektivy lidí uvnitř budovy je dost působivé a skutečně těžko představitelné. Pak už sledujeme nejdříve tři, později jen dva přeživší policisty, jejich rozhovor, ve fleshbacích záběry z jejich života čímž dostáváme větší obraz o jejich životě a jací to jsou lidé. Sledujeme i reakce členů jejich rodin, jak se oni vyrovnávají s onou situací. Čas utíká, ale celkem žádné výrazné vzrušení se nekoná. Víme, že je to podle skutečné události a tak se dá předpokládat, že většina z toho co je ve filmy se skutečně stalo, že osoby skutečně jednali jak je ukázáno. Oba dva úzce spolupracovali se Stonem. Takže, že jsou zachráněni není žádné překvapení a u mě to žádné emoce nevyvolalo. A to jsem hodně emotivní. I když je pravda, že pár lidí v kině brečelo.
Pak je tam jedna postava, která mě osobně nejvíc vadila a jsem zvědavý na reakce ostatních lidí, kteří nejsou Američané. Je to postava mariňáka, který je pro mě zobrazením té nedobré, nábožensky a militaristicky založené Ameriky. On to je, který při sledování Bushova projevu pronáší slova o Americe ve válce, on je to, kdo se 10 minut modlí v kostele, kdy se nekonečně dlouho dobu díváme na kříž zatímco on pronáší slova o vůli boha, který mu ukázal, že je to on, kdo je předurčen jít do New Yorku a pomáhat. Nakonec je to on, který v noci, sám!!!, později ještě s jedním mariňákem, objeví ony dva policisty a tak se on stává hrdinou a boží vůle je tím dovršena. A nakonec je to on, který na troskách Obchodního centra pronáší slova o odplatě. Už jen herec, který ho ztvárnil je totálně nesympatický a má zlo v očích. Jestli to byl Stoneův umělecký záměr či se to tak skutečně odehrálo, nemohu říct. Taky to mohl být skrytý sarkasmus. Stone je znám svojí kritikou amerických politiků a svými sympatiemi třeba pro Castra. Těžko říct.
Pokud to mám nějak shrnout. Film není vůbec špatný, pokud se na něj koukáte jako na pouhé převyprávění skutečného příběhu. Stone odvedl velice dobrou práci jako režisér. Když si uvědomíte, že všechno bylo vytvořeno ve studiích někde v Los Angeles, tak to byla dobrá práce. Jen je vidět, že Stone tentokrát skutečně nechtěl naštvat vůbec nikoho a to mu dost svázalo ruce. Vůbec není brzo pro filmy toho druhu. I pro filmy kritické, pokud budou udělány dobře a ne jako bulvár. Američané se nesmí nechat uchlácholit myšlenkou, že jim bylo ublíženo. Spousta chyb se udělala a je na ně potřeba ukázat, aby se neopakovaly. Kritický pohled mi teda v tomto filmu skutečně chyběl. Protože se blíží 5. výročí této události, objevilo se mnoho nových dokumentů, zejména na History Channel, které jsou skvělé a mnohdy zajímavější a napinavější než Stoneův film.
Na místě, kde dvojčata stála je stále obrovská díra. Jediné, co tam je, je provizorní stanice PATH vlaků, kterou já používám denně. Teprve tento rok se konečně něco začalo dít. Stavební ruch je tam teď velice čilí, ale zatím toho není moc vidět. Ještě to nějaký čas potrvá. Je tam jediná nově postavená budova. Nejsem si jistý, ale možná nahradila budovu WTC 7, která se zřítila ten den odpoledne jako poslední. Je to však jen moje doměnka a žadný průzkum jsem nedělal. Problém ale je, že je ze dvou třetin prázdná. Tak aspoň její fotka.
Saturday, August 05, 2006
Party
Tak jsme včera byli na party pro Sallie, která slaví dneska narozeniny. Party se konala na střeše jednoho hotelu v Midtown a i když to bylo 13. patro, myslím, že se ta akce povedla. Nezůstali jsme sice až do konce, protože Jesse musel dneska ráno vstávat do práce, ale i tak jsem měl možnost vyfotit pár neobvyklých záběrů střech domů či Empire State Building, který byl téměř na dosah.
Subscribe to:
Posts (Atom)
