Letní čas

Kdepak, nezbláznil jsem se a vy jste nic neprošvihli. Nemáme sice ještě ani jaro, ale díky americkému Kongresu máme už letní čas anebo jak se tady říká Daylight Saving Time. Minulý rok zákonodárci posunuli začátek letního času o dva týdny dopředu a jeho konec až na první listopadové pondělí. A tak byla naše noc o hodinu kratší, ráno byla neobvykle tma a večer nebudeme muset svítit aspoň do sedmi a já jsem trochu připitomělý, protože už taky nejsem nejmladší a i když jsem spal dobře, cítím se stejně unaveně. Ale to je možná jen psychologické. Zajímalo by mě, co by na tohle řekl známý český odpůrce letního času. No známý, já si teď nemohu vzpomenout na jeho jméno, snad Pecina, ale je z Chrudimska a je to pekař. Každý rok posílá petice za zrušení letního času a každý rok bezvýsledně. Tady nikdo neprotestoval, teda nic jsem nezaznamenal a i kdyby, bylo by to asi tak lokální, že by se o tom velké zpravodajské stanice ani nezmínily. To není téma, které by se prodávalo. Znamená to tedy, že jsme teď o 5 hodin za vámi. Stahujeme.

Výhled z okna

Dnes mám pár fotek, které jsem udělal z našeho okna. Bydlíme pod střechou a máme velice blízko k okapu, který je věčně ucpaný, takže když prší voda přetéká přes okraj. Pak ho používají ptáci jako své koupaliště. No a v zimě, když na střeše taje sníh, ale je dostatečná zima, se nám tu vytváří rampouchy. Vždycky jsem byl fascinován tím co příroda všechno dokáže vytvořit, ale co my lidé tak nezodpovědně a velice účinně ničíme. Bohužel.





A ještě jedna fotka, tentokrát z okna naší ložnice. Zatmění Měsíce jsem sice nestihl, viděl jsem jen jeho část a jak to bývá, neměl jsem foťák připravený, ale mám fotku úplňku, který je, aspoň pro mě, stejně fascinující. Od mala jsem dalekohledem z balkonu našeho chrudimského bytu Měsíc pozoroval a byl nadšený, když jsem mohl spatřit na jeho okraji něco, co připomínalo měsíční krátery. Tady jsou asi kořeny mého zájmu o vše vesmírné - ať reálné či jen sci-fi. Určitě si ještě pár z vás pamatuje na pořad v Československé televizi "Okna vesmíru dokořán", který uváděl pan Grygar a jehož jsem byl pravidelným divákem.

Rekordy

Jak čtu na internetu, v Čechách je jaro a teploty trhaj rekordy. To u nás taky, jenže na opačné straně teploměru. Od pondělí k nám proudí z Kanady arktický vzduch a teploty jsou hodně pod normálem. Včera jsme v noci vyrovnali rekord z roku 1948 a to -11°C a během dne teplota nevystoupala nad -8°C. A dneska. Ráno po probuzení jsem se podíval z okna a bylo bílo. Stále sněží a má ještě celý den. Není sice takový mráz jako byl včera, přesto jsem přemýšlel, jestli nemám vytáhnout vánoční dekorace a stromek a udělat si bílé vánoce v březnu, když už jsme v prosinci jaro měli. Je nádherně bílo. Podle předpovědi počasí to však dlouho nevydrží a v pondělí má už být asi 12 stupňů nad nulou. Takže, že by tohle byla skutečně poslední připomínka zimy?

Zima, zima, zima

Prosinec byl teplotně nadprůměrný a byly dny, kdy jsme chodili jenom v tričkách. Ani vločka sněhu a to se naposledy stalo v roce 1887. Pak přišel teplotní rekord +22°C začátkem ledna. A najednou jako by si paní Zima vzpoměla, že je její čas přišlo zhruba 5 týdnů teplotně podprůměrných dní, kdy během noci bylo kolem -15°C a přes den to někdy nevyšplhalo nad -10°C. Jenže bez sněhu. Toho jsme se ve větším množství dočkali až předminulou středu a naposledy včera večer a v noci. Pár foteček z okna naší ložnice a koupelny. Jsou brané skrz okno a sít'.

Zimní Coney Island

Pár dní před koncem mého působení v Bell School jsem zašel na Coney Island a Brighton Beach pobřeží a pláže. Nikdy jsem tam nebyl v zimě a pak to mohla být moje poslední návštěva těchto míst. V létě je Coney Island plný lidí a je to spíš o zdravý rozum, naproti tomu při mé návštěvě to bylo téměř liduprázdné a mělo to zvláštní atmosféru. Snažil jsem se ji zachytit na fotkách, ale nevím jestli se mi to povedlo. Nedávno však Coney Island koupila nějaká developerská firma, která chce z toho místa udělat newyorský Atlantic City, což je něco jako Las Vegas v New Jersey. Mají tam tedy vyrůst kasina, hotely, nákupní centra a zábavní park s tím, že firma slíbila zachovat pověstný Cyclone - horskou dráhu.

Sbohem Bell Language School

Až se tomu nechce věřit, ale po třech letech a nějakých 44 dnech jsem v pátek 16.2. 2007 ukončil studium v Bell School. Přesně v 12:40 jsem naposledy prošel dveřmi jako student. Jak to strašně letí. Můj první den ve škole byl 4. leden 2004. Stal jsem se součástí školy. Zažil jsem víc učitelů než kdokoliv jiný, pamatuji si, když Bell School měla ještě jednu budovu navíc a hned vedle bylo báječné pekařství. Budovu jsme dávno opustili a to pekařství, tak to je jak jsem zjistil taky zavřené. Prožil jsem i pro školu velice hubená léta, kdy neměla téměř žádné studenty a navázal jsem přátelství s několika učitely. Jestli jsem to dobře počítal, měl jsem jich celkem 14. Tak třeba Carla, původem z Brazílie, která mě naučila podstatnou část gramatiky, milovala svého domácího králíka a nakonec kvůli zdravotním problémům musela odjet zpátky do Brazílie a pak jsem s ním ztratil kontakt. A nebo Chris. Velice milý a hodný, kterého jsem měl hlavně na konverzaci, takže i díky jemu jsem pomalu ztrácel ostych mluvit. Ten když odcházel, mnoho holek brečelo. Nesmím samozřejmě zapomenout na divošku Susie, která nějaký čas učila v Praze a kterou jsem naposledy, bohužel, viděl minulý rok v létě, kdy její ex-přítel přiletěl na návštěvu. A v neposlední řadě je to Aylin a Jonathan. Aylin, původem z Turecka, s kterou jsme velmi dobří přátelé i přes obtížné začátky hlavně z mé strany a Jonathan, vysoký liberál narozený v Belgii, který mně svou povahou připomíná trochu Jesseho a s kterým vedeme zasvěcené diskuze o politice, náboženstvých či filmech. Mezi studenty nemám tolik přátel. Jednak většina studentů je z Ruska či bývalých Sovětských republik a to nemusím, protože to jejich ruské myšlení se zase tak moc nezměnilo (Rusů) a taky dost velká část z nich je velice mladá s ambicema, které mně nic neříkají. Je tu snad Burcu, dívka z Turecka z bohaté rodiny a tak trochu rozmazlená, s kterou si docela rozumím, ale s kterou máme občas nedorozumění, protože jednak je z úplně jiného prostředí a pak věkový rozdíl mezi námi je neuvěřitelných 16 let.
Nebude se mi nějak stýskat, i když po těch letech mám jisté emocionální vazby ke škole. Na rozloučenou jsem dostal certifikát o studiu, kde je ale jedna chyba a to v počtu hodin, které jsem zde strávil. Není to 2040 hodin, ale 2640 hodin. Druhý nejdéle studující na této škole. A pak jsem ještě dostal triko s emblémem Bell School, ale mají jenom velikost XL tak to spíš bude na spaní. Opouštím tu školu také proto, že už nemohli nadále prodlužovat můj status. Takže jak se říká: "It's over".





A co dál? Ted' budu mít asi měsíc volno a pak nastoupím do jiné jazykovky pouze na přechodnou dobu, protože od podzimu bych měl studovat na místní univerzitě, teda jestli se tam dostanu. Na jarní semestr bylo už pozdě a my museli najít řešení, jak držet můj pobyt legálně. Tak ta jazykovka byla ochotna poskytnout mi přístřeší na asi půl roku a mezitím se pokusím dostat na tu univerzitu. Termín podání přihlášek je 1.červenec a co všechno chtějí, to je hrůza. Papíry, razítka a zase papíry. A pak že byrokracie v Česku je velká. Kdepak, je to všude stejné. Můj obor bude asi kulinářské umění. Vaření a pečení mě baví a nedělá problém a spousta lidí, kteří někdy ochutnali mé produkty, byla nadšena a doporučovala mi začít prodávat mé výrobky, hlavně se jednalo o vánoční cukroví. A věřte mi, když jsem naposledy šel okolo cukrárny na Grand Central terminal, tak jsem nemohl veřit vlastním očím, protože tak prodávali docela obyčejné cukroví za cenu 13.99 dolarů za libru. Pak je tu ještě jedna možnost a to zdravotní bratr, protože je tu velký nedostatek zdravotnického personálu, takže Spojené státy dávají těmto lidem okamžitě pracovní povolení a pak zelené karty. To by řešilo moji situaci dokonale, ale víc tíhnu k tomu vaření.
Jak to všechno bude a jak to všechno dopadne ukáže až čas.

Blog

Tak jsem byl dneska donucen změnit účet u blogger.com a tím i přístup na můj blog a taky nějaká nastavení. A já změny nesnáším. Odolával jsem s tou změnou strašně dlouho, možná i půl roku, ale dnes už nebylo vyhnutí. Člověk se něco konečně naučí a je relativně s tím spokojen a pak je donucen to změnit a začít prakticky od začátku. Asi nejhorší pro mě je, že se mi tam objevily komentáře a nevím přesně, jak je znemožnit. Kdyby lidi byli normální, tak bych se tím vůbec nemusel zabývat, ale protože mezi námi existují pořádná hovada, která si pletou diskuzi s urážením, nechci mít na svém blogu možnost přidat komentář. Stačí se někdy podívat na stránky internetových novin a na komentáře k některým článkům a jednomu se chce občas zvracet.
Taky jsem chtěl psát o něčem zcela jiném a přidat nějaké fotografie, jenže je nemůžu zmenšit. Program, který jsem až doposud používal, najednou na našem počítači není, Jesse!!! Tak až to můj IT vyřeší, vrátím se s novým článkem a fotkama.
Možná už zítra....???