Niagarské vodopády

Po krátké odbočce k mé škole se dnes vracím k létu a dovolené. Musím se s vámi podělit o fotografie z Niagárských vodopádů. Vyrazili jsme tam z Ohia po krátké zastávce v Cincinnati.
Ta zastávka byla skutečně krátká, protože jsme se stačili jen nasnídat, udělat pár fotek a pak přišla průtrž mračen s bouřkou a kroupami a my zalezli do auta a čekali až to přejde, protože se nedalo vůbec řídit. Na té snídani jsme vlastně byli v Kentucky, protože Cincinnati leží na hranici států Ohio a Kentucky.




Některé fotografie se někomu mohou zdát povědomé a není to jen zdání. Stejné či podobné fotkz jsem nafotil už v roce 2001. A ještě jedna věc z Ohia stojí za zmínku. Na cestě z Daytonu do Cincinnati stojí při cestě obrovský kostel s ještě větší socjou Ježíše. To už stojí za podívání, i když pro mě to byl šok. Náboženství a pohřebnictví jsou dvě velice výnosná odvětví v Americe.



Už opouštíme jih Ohia a jedeme tentokrát na sever k Velkým jezerům podél jejichž břehů míříme k Buffalo, které je u ve státě New York. Cesta je to dlouhá a tak přespáváme asi 10 minut od Buffalo v jednom motelu. Ráno to máme na Niagáry kousek. Pčejíždíme most do Niagara Falls a jsme tam. K našemu překvapení vodopády jsou uprostřed města či spíš městečka. Vždycky jsem si myslel, že jsou vzdáleny od civilizace. Na jedneé straně Amerika, na druhé Kanada.

Vodopády není vůbec těžké najít, protože se nad nimi neustále vznáší opar z vody. Z dali to vypadá jako pára, ale ve skutečnosti je to vodní tříšť. Je složité popsat jejich majestátnost pojdu tam člověk není, ale věřte v tu chvíli si člověk připadá maličký oproti síle stvořené přírodou. Na místě vodopadů byla taky postavena první vodní elektrárna. Aspoň teda v Americe, respektive v Kanadě. Na místě je spousta atrakcí a my využíváme jen nepatrnou část z nich. Je to loď, která vás zaveze až pod vodopády a taky pro Danu, Láďu a mě jediný okamžik, kdy jsme mohli být v Kanadě. Pak je tak jeskyně, kde jste vlastně přímo ve vodopádu a na kanadské straně je to cesta za nimi. Ten americký se jmenuje jak jinak než Americký vodopád a kanadský se jmenuje Podkova díky jeho tvaru. Pak je tu ještě Duhový most, který spojuje USA s Kanadou a přes který se mohl jenom Jesse vydat. Pro nás zapovězené území. Tak už dost žvanění a už ti jsou fotky. dnes první várka a někdy příště další. Ať se máte na co těšit.

Freshman

Prázdniny skončily. Bylo to krásné, ale bylo toho dost. Slovy básníka. Slovy mými. Nebylo. Ale krásné ano. Nicméně, život jde dál a tak jsem se dne 29.8. stal studentem Hudson County Community College, která se nachází v centru Jersey City okolo Journal Square. Den před zahájením jsme měli orientaci pro zahraniční studenty a jak jsem později zjistil i orientaci pro studenty kuchařského umění. Jeden den, stejný čas, dvě orientace. Skvěle vymyšlené. Jenže rozpůlit jsem se nemohl a tak jsem byl jen na té pro zahraniční studenty. Bohužel, měl jsem být asi na té druhé, protože následující den ráno jsem byl jak Alenka v říši divů. Absolutně jsem neměl tušení co mě čeká, jaké knihy mám mít, jaké pomůcky, jak to všechno funguje atd. Štestí pro mě, že ten první den byl více méně seznamovací a krátký. I tak mé pocity byly někde v úrovni, proboha co tu dělám, má to cenu či mám jít zvracet teď nebo až potom. Ale přežil jsem. A vědom si přísloví "líná huba, holé neštěstí" ptal jsem se na vše co se dalo a získal vše co bylo potřeba. Skříňku na převlékání, protože musíme mít uniformy. Jednu na vaření a pak jednu na obsluhu. Tento předmět mám ale až později. Koupil jsem si i učebnice, které budu potřebovat. Snad všechny. Musím však podotknout, že levné zrovna nebyly a to nemluvím o školném, které je třikrát větší než pro domorodce. A můj rozvrh. Docela nabitý. Naštěstí nemám školu v pátek. Ranní předměty vztahující se k mému oboru začínají v šest hodin ráno. Pro mě to teda znamená vstávat ve čtyři. Jo, kde je ta doba, kdy jsem vstával o půl osmé do jazykovky. Pondělí a úterý mám "bakeshop" a středu a čtvrtek "pantry and breakfast cookery". Tyto předměty jsou až do dvanácti, abychom vůbec něco stačili uvařit či upéct a poté mám předměty sice se nevztahující k oboru, nicméně školou požadované jako např. "college composition", "basic math" či "college survival skills" a za které získám kredity. Další dny už byly docela v pohodě, když ten první šok pominul. Prostě si říkám, že dělám to co mě baví a zajímá a jestli se někdy neumím pořádně vyjádřit, čert to vem. Na bakeshop mám takového stařičkého šéfkuchaře, jehož předci přišli z Polska a který umí plynule polsky, francouzsky, italsky a rusky. Tak se mnou mluvil truchu polsky a já česky a rozuměli jsme si. Můj druhý šéfkuchař na snídaně je původem egypťan, který vystudoval stejnou školu počátkem osmdesátých let a pak vařil v těch nejlepších hotelích v USA, jako např. Waldorf-Astoria a jehož specializace je studená kuchyně. To co nás učej je skutečně zajímavé a i když jde zatím třeba jen o to jak nakrájet cibuli, jeden žasne. Samozřejmě, že jsme dělali víc než jen to krájení. A další výhodou je, že máme jak snídani tak oběd a nemusím se teda starat co k jídlu. Fakt je, že je taky spousta písemných úkolů a to nejen z kompozice, ale i z vaření a tak jsem dost zaneprázdněn. Věřím, že se to však časem uklidní. Čas však krutě letí a já budu mít v polovině října testy a pak samozřejmě závěrečné na začátku prosince.
Je to prostě hodně časově náročné. Otázkou však zůstává, jestli budu schopný zvládnout všechny ty testy a úkoly včas a s dobrým výsledkem, protože když už investujeme tolik peněz do měho vzdělání, mělo by se to vyplatit. Kdyby mi někdo před čtyřma rokama řekl, že budu studovat na vysoký a ještě k tomu v angličtině, poťukal bych si na čelo a doporučil mu návštěvu doktora Chocholouška. A dnes. Jsem tam.