Ohio - koupáníčko

Samozřejmě, že jsme jen nelezli do muzeí či na historická místa, ale taky jsme využili nádherné počasí ke koupání. Nejdříve jsme byli v Ceasar Creek Lake. S Jessem jsem tohle místo navštívil někdy v roce 2002 a tak jsme měli problém ho znovu najít. Po nějakém tom obvyklém bloudění jsme nakonec šťasně přijeli na místo a k našemu překvapení skoro žádní lidé což byl velký rozdíl oproti minule, kdy tam byla hlava na hlavě. Bylo tam možná víc kanadských hus než lidí.

Tak trochu mi to připomínalo Sečskou přehradu, i když v daleko menším měřítku.
Na sobotu jsme byli pozváni k Jesseho strejdovi a tetě na grilování a koupání. Vůbec jsem si nepamatoval, že mají bazén. Asi proto, že byl v dubnu, při naší poslední návštěvě zakrytý. Celé odpoledne jsme se pořádně v bazénu vyřádili jako malé děti. Není to vůbec na škodu se někdy vrátit do dětských let. Naštěstí nás ale nikdo cizí neviděl.

Naše dny v Ohio - National Air Force Museum

Každé ráno na nás čekala velká a vynikající snídaně, většinou sestávající se z míchaných vajíček, opečených brambor, slaniny či párků, toustů a "biscuits and gravy". Zejména toto jídlo si Dana zamilovala, sic pro ně nové, požádala o recept. Je to specialita hlavně na Středozápadě. K tomu všemu bylo samozřejmě dostatek kávy, džusu či mléka a abychom neměli pořád jen snídani bohatou na cholesterol, občas jsme to prostřídali s cereáliemi.
První den v Ohiu jsme po snídali vyrazili do National Air Force Museum u Daytonu. Museum se nachází hned vedle vojenské základny a vlastně jedna část expozice je přímo na základně. Dayton, Ohio je rodiště bratří Wrightů, vynálezců letadla. Hned u vchodu nás majestátně vítal Icarus.

Museum není věnováno pouze letectví či vesmírným letům, i když to je převážná část expozic.

Pozorně se podívejte dovnitř skafadru. Kdopak to tam asi je?



Ani Jesse ani já nejsme zrovna do vojenství, ale muzeum se taky věnuje dějinným událostem jako byla první a druhá světová válka, válka v Korei, ve Vietnamu a období studené války až po války v Jugoslávii a Kuvajtu.


Nejdřív jsme měli obavy, že se to Daně a Láďovi nebude vůbec líbit, ale nakonec byli strašně nadšeni. Chtěli jsme taky navštívit tu druhou část expozic a to prezidentský hangár, kde jsou letadla Air Force One - od letadel, která používal F.D. Roosevelt, H. Truman až po letadlo J.F. Kennedyho, ve kterém byla přepravována rakev s jeho pozůstatky a kde složil prezidentskou přísahu do té doby vice prezident L.B. Johnson. Nikdy jsme tam nebyli. Nevěděli jsme ani jak to chodí a zjistili, že je nutné si předem zajistit místo, protože kvůli bezpečnosti jsou cesty do těchto hangárů limitovány. Bylo nám doporučeno přijít druhý den co nejdřív ráno a tak jsme i učinili.
Hladový bez snídaně, měli jsme ji domluvenou s babičkou až po našem návratu, jsme byli mezi prvními u dveří do muzea. A k našemu překvapení s tak trochou štěstí, jsme byli poslední čtyři do prvního ranního autobusu, který nás měl dopravit do expozice. Protože se ale nachází na vojenské základně, samozřejmostí bylo ukázat nějaký doklad a pak zákaz fotografování během cesty. Uvnitř hangárů se už mohlo. Takže ten první snímek je Air Force One prezidenta Kennedyho a druhý je část interiéu jeho letadla.


Druhá část této expozice je věnována testovacím či experimentálním letadlům či zbraním. Mě zaujaly dvě letadla. To první vypadá jako ze seriálu Akta X a druhé mi připomíná tak trochu čmeláka a pak první sérii Hvězdných válek.


Doufám, že jsem neprozradil příliš a že mi v nejbližších dnech nezaťuká FBI na dveře.

Tornádo

Neuvěřitelné se dnes stalo skutečností. Historicky poprvé zaznamenané tornádo v Brooklynu. Vlastně nebylo to jen jedno. Ráno kolem 5:40 mě probudila silná bouře. Jeden blesk stíhal druhý a hromy třískaly ostošest. Ovšem Jesse spal jak zabitý. Když jsem se podíval z okna, ani se mi nezdálo, že by obvzlášť silně pršelo. Jenže to hlavní mělo teprve přijít, jak jsem se později během dne dozvěděl. V 6:22 se objevilo první tornádo na Staten Island o síle F-1. Pak se přesunulo nad Brooklyn a tam v 6:30 byl zaznamenán tzv. touchdown o síle F-2 a to už je síla větru dosahující 135 mil za hodinu, asi 217 km/h. Trvalo to jen chvilku, ale strhalo to střechy domů a pokácelo stromy jako sirky. Dokonce je to vyvrátilo z kořenů i s betonovými chodníky. A nakonec došlo k ještě jednomu touchdown a to zhruba o deset minut později v jiné části Brooklymu. Takže docela blízko kolem nás a my si v klidu spali. Takové počasí je běžné v Kansasu, ale ne tady. A to se mě Dana a Láďa ptali, když tu byli, jestli i my tady máme takový druh počasí jako tornáda či hurikány a moje odpověď zněla velice, velice zřídka či vůbec ne.
A aby toho nebylo dost, silný déšť způsobil totální kolaps hromadné dopravy v New Yorku. Ráno subway nejezdilo vůbec a ani Path mezi New Jersey a New Yorkem. Naštěstí měl Jesse dnes volno, jinak by se horko těžko dostával do práce. A pak, když už se to rozjelo, tak bylo tak přecpaný, že to bylo až o život. K tomu si přidejte ukrutné vedro na nástupištích, venkovní tepotu kolem 35˚C a vysokou vlhkost. Mimochodem, linka F v části Jamaica nejezdí do teď.
Klikněte si, prosím, na odkazy, kde jsou zajímavá videa a fotografie.

Návštěva

Během července jsem moc produktivní v psaní blogu nebyl. Měli jsme návštěvu. První člen rodiny. Moje neteř a její přítel Láďa. Najezdili a nachodili jsme spoustu kilometrů, respektive mil, viděli a zažili věci, které bych bez nich asi ani neabsolvoval. Takže začínáme.
10. červenec - přílet. Už ten den měl nádech dobrodružství. Ráno vstanu a kouknu na mobil a tam zprávu od Dany. Změnili nám let, letíme s ČSA a budeme na JFK ve dvě hodiny vašeho času. Paráda. Původně měli letět s Malevem přes Budapešť. Moc nechápu jaktože najednou letí s ČSA, ale na letiště vyrážíme včas. S Jessem to ani jinak nejde. Máme-li být na letišti před druhou, musíme podle něj vyjet aspoň v deset ráno, i když cesta tam od nás trvá asi hodinu. Ale co kdyby. Nakonec jsem ho přesvědčil, abychom vyrazili později a tak před polednem sedáme do auta směr JFK. Od nás je to hezká cesta. Jedeme přes Staten Island a tak musíme přejet dva mosty. Ten druhý do Brooklynu a tam se jede po pobřeží. Máme skvělý pohled na zátoku, pláže, přístaviště a i na Manhattan. Jenže i tady je kaňka na kráse. Za každý most se musí platit. Za Bayonne Bridge to je $6 a za Verrazano Bridge na zpáteční cestě dolarů 9. Asi proto, že je dvoupatrový a jeden si může vybrat. Na letišti jsme včas a tak čekáme. Let OK z Prahy konečně přistál a už zbývá jen chvíle než projdou celní a imigrační kontrolou. Poznám je vůbec. Danu jsem viděl naposledy v lednu 2004 a Láďu osobně nikdy. Jen na fotkách. Už slyšíme češtinu od lidí vycházejících ven. Vzrušení stoupá a pak je to tady. Kluk a holka, ale jsou to oni nebo ne? Nechci křičet na cizí. Hmm. Ten kluk je mi povědomej. Že by Láďa? Kouknu ještě jednou a pořádně na tu dívku a mám jistotu. Je to moje neteř. Jenže oni si nás taky nevšimli a tak volám. Konečně tady. Vítáme. Zpátky do auta a hurá do Bayonnu. Jejich americké dobrodružství může začít. Po cestě domů dopravní zácpa. Amerika vás vítá. Jak to teda bylo s tím letem? Zrušili jim let z Prahy do Budapešti a tak je posadili na přímou linku Praha - New York. Měli štěstí, že byli mezi prvními u check- in, protože ČSA mělo už jen pár posledních volných míst. Nakonec na tom vydělali. Nemuseli přestupovat, měli český servis a zaplatili podstatně méně za let než ti, kteří měli letenky koupený od ČSA.
Domů se dostáváme se zpožděním a tak oni jen trochu vybalí a jede se na večeři do jednoho z našich oblíbených dinerů. Jejich první (?) šok. Menu. Jak a co si vybrat? Žádný guláš či knedlo, zelo, vepřo. Samé sendviče a hamburgery. Tak jim něco doporučujeme. Snad jim chutnalo. Šok druhý. Velikost porcí. Pro Láďu žádný problém, ale pro Danu téměř nepochopitelné. A hranolky s houskou? Divný, ne?

Protože hned druhý den jedeme do Ohia, chceme jim aspoň ukázat Manhattan. Aby mohli říct, viděli jsme ho. A tak po jídle jedeme do Jersey City na nábřeží Hudsonu, odkud je krásný výhled na dolní Manhattan. Fotěj pár fotek a zpátky domů. Musejí být unavení a pak čeká nás druhý den dlouhá cesta do Ohia.

Den druhý - na cestě do Ohia. Ráno vstáváme relativně brzo. Čeká nás 12-ti hodinová cesta k babičce a rádi bychom tam dorazili ještě večer. Jesse usedá za volant a jede se. Jenže neujedeme ještě ani půl hodiny a jsme v kruté zácpě. Autonehoda. Šestiproudá dálnice je svedena jen do pruhů tří a nás to stojí dobrý dvě hodiny, protože se jede krokem. Pak už se rozjíždíme.

Zastavujeme na snídani a taky na odskočení si. A už je tu Pennsylvania. A zajímavé momentky jako tahle. Černá socha Svobody.



Nesnášíme Pennsylvanii. Teda Jesse a já. Jednak je to konzervativní republikánský stát a pak dálnice tam jsou pořád v opravě, ale dělat na nich moc lidí nevidíte a ještě pokaždé, když jsme tam se dostaneme do příšerného lijáku. I tentokrát Pennsylvania dostála své reputace a my jsme projížděli takovou průtrž mračen, že nebylo vidět na dva metry a nezbývalo nám nic jiného než jet krokem. Další zdržení. Ještě projíždíme Západní Virginií a pak už je tu Ohio. Je to však stále pořádný kus cesty před námi, protože babička bydlí v západní části Ohia. Během soumraku projíždíme Columbus - hlavní město státu Ohio.



Nabrali jsme po cestě dost velké zpoždění a Jesse ještě svojí nepozorností minul odbočku na Beavercreek v domnění, že jsme už na místě a nic se nemůže stát. Řídil celou cestu. Nějakých 650 mil. To už dá jednomu zabrat. Proto příjíždíme do Beavercreeku za tmy. Myslím, že bylo nějak kolem 11 večer. Už si to ale nepamatuji přesně. Nicméně babička nás nadšeně vítá a hned nosí na stůl obrovské množství jídla. Přestože je tak pozdě, nelze říct ne. Jednak máme hlad a pak nemáme to srdce odmítnout, když už na nás musela tak dlouho čekat. Ještě si domlouváme plán na druhý den - návštěvu Air Force Museum a jdeme spát.

Autorem většiny fotografií je Danin přítel s jehož laskavým svolením jsem je použil.

Tradičně

Jako každoročně i dnes slavíme 4. červenec - den nezávislosti USA. Letošní oslavy začali trošku netradičně včerejším ohňostrojem v Bayonnu. Vůbec jsme netušili, že Bayonne má oslavy o den dřív než NYC a já se během večera náhodou podíval z okna na ulici a viděl spoustu aut a lidí doslova se valících po chodníku. Na internetu jsem pak objevil zprávu o oslavách a ohňostroji, který začal pár minut před půl desátou a skončil pět minut před desátou. Poprvé vůbec jsme nemuseli nikam chodit a viděli ho z okna naší ložnice. Jak se říká z tepla domova, v našem případě z klimatizovaného domova. Dnes se chystá pro mě nějaké překvapení v New Yorku a jestli se budeme cítit, tak se večer podíváme i na ten newyorský ohňostroj.

Happy 4th of July to all who celebrate this holiday.

To see ecard, please click here.

Byrokracie

Mnoho z vás ví, že jsem se přihlásil na vysokou školu a dobrá zpráva je, že jsem byl přijat. Co ale asi nevíte je jak zoufalá tady je byrokracie. Napočítal jsem kolem 25 různých dokumentů, které jsem musel škole předložit. To číslo zahrnuje všechny originály, ověřené kopie, ověřené překlady, fotokopie a různá čestná prohlášení zaručující se za mě. A pak, že je česká byrokracie přebujelá. Já sice chápu, že škola musí mít jistotu, že mám dostatek finančních prostředků či že jsem tu legálně a to zejména po 11. září, ale není podle mě potřeba to dokládat 5 dokumenty, které se stejně suplují. Přesto jsme to zvládli a já musím ještě předat dokument o přestupu a pak udělat vstupní test na jehož základě budu umístěn do kurzů, protože jedny z požadavků na studium je základní vysokoškolská (americká) znalost matematiky a angličtiny. To znamená, že mě nejdříve doučí (?) matiku než budu moci mít kurzy zaměřené na můj obor. Dělal jsem nějaké zkušební online testy a žádná sláva to tedy nebyla. 50 - 50. Je už to taky několik let co jsem odmaturoval a pravda je, že jsem nidky nebyl matematický génius a pak po maturitě jsem to co se učí nikdy nepotřeboval. A další věc je, že americký systém je trochu jiný.
Díky mému přijetí mám teď dva měsíce prázdnin což se mi nestalo od doby co jsem dal výpoveď na internátu, kde jsem dřív pracoval před 11 lety. Můj akademický život začíná podzimním semestrem 29.8. Jestli bude ze mě dobrý šéfkuchař to se uvidí za dva roky.

Plážový čas

Tak jsme měli ve středu další horký den, přímo dělaný pro pobyt na pláži. Bez sebemenšího zaváhání jsme vyrazili se spolužákama na Rockway Park Beach v Queens. Užili jsme si báječný den. Byl zrovna příliv a tak vlny byly docela velký a oceán nebyl jen nudná placka. Voda ušla. Ani nebyla studená. Po pláži jsme zašli do jedné irské hospody, kde mě ostatní velmi mile překvapili narozeninovým dortem. Absolutně jsem to od nich nečekal a bylo to od nich strašně sladké. Dalším důvodem našeho "tahu" bylo to, že všichni končíme v New York Language Center. Někdo jde na jinou jazykovku, někdo na vysokou a Murat, kluk z Turecka, se vrací domů. Navždy. A jak to se mnou bývá, loučení bylo veselé i smutné, každopádně plné emocí. Bude se mi po nich moc stýskat a doufám, že se ještě uvidíme.
Jedna malá poznámka. Jak můžete na jedné fotce vidět, sluníčko mě pěkně chytlo, i když jsem používal krém na opalování, ale jen s faktorem číslo 8 a to je už asi málo. Před 10 lety v Itálii to ale stačilo. Nemluvím o stejném krému jen ochranném faktoru. Tak mám záda jako v ohni a vůbec jsem nemohl na dnešek pořádně spát. Snad dněšní noc bude lepší.