skip to main |
skip to sidebar
Jedna z mých nejoblíbenějších show v americké televizi slaví 35. výročí uvedení na obrazovky amerických domácností a jejíž víkend maratón beží na programu TVLand. Byl začátek 70.let, mně byl téměř rok, americkým prezidentem byl Republikán Nixon a studená válka byla na vzestupu. Typická americká domácnost té doby. Autoři měli odvahu otevřeně hovořit o věcech, které byly tehdy tabu. Rodina Archieho Bunkera žíjící v Queens. Archie je bigot, xenofób, věřící, který ovšem nikdy nechodí do kostela a nemá rád katolíky, konzervativec a Republikán. Velký zastánce Nixona, všechno liberální je pro něj komunistické a neustále vzpomíná na starou dobrou Ameriku. Ovšem je konfrontován s měnícím se světem okolo něj. Například, jako noví sousedé se vedle nich nastěhuje rodina afro-američanů, přičemž hlava té rodiny je stejný bigot jako Archie a mají mnoho společného. Mezi dalšími věcmi jsou to problémy nezaměstanosti, práva žen na interupci, práva gayů a dalších menšin, problém s kriminalitou a právem na nošení zbraní a nezapomeňme také na problémy ekonomické či politické. Válka ve Vietnamu či Nixonovo odstoupení a aféra Watergate. Navíc je Archie denně konfrontován a to někdy až na ostří nože s manželem jeho dcery Glorie, Mikem, jež žije s nimi v jedné domácnosti a který nejenže je polského původu což mu Archie denně připomíná ne zrovna milým způsobem, ale také velký liberál a ateista a protihráč pro Archieho. Archieho žena Edith je samozřejmě v domácnosti a když si najde práci, aby pomohla rodině přečkat těžké časy, kdy Archieho zaměstanecká unie je ve stávce a tím pádem on nedostává žádný plat, je pro něj velice těžké se smířit s tím, že ona pracuje a nemá tolik času na domácnost a nechce si vůbec přiznat, že je to najednou on, kdo je závislý na ní a ne obráceně. Je to jednoduchá žena s velkým srdcem, která si nechává dost věcí líbit, nicméně i ona se dokáže vzepřít a stát si za svým, když je to nutné. Možná, že je jednoduchá, ale není hloupá a problémy řeší svým způsobem a vždy správně. Přesto všechno se Archie i Edith stále milují i po 30. letech manželství a všem, co spolu prožili a jaký Archie hrubián někdy je. Většina epizod vás pobaví a prostě donutí se smát, ale bylo i pár epizod, kdy běhal mráz po zádech, jako ta, kdy je Edith během příprav na oslavu jejích narozenin přepadena a téměř znásilněna v jejich domě, nebo některé byly velice smutné jako ta, kdy se Archie ve slabé chvilce přiznává Mikemu, že byl jako dítě fyzicky týrán svým otcem. Nakonec všeho se Archie pomalu smiřuje s tím, že svět kolem něho je už jiný.
Z čeho ale někdy mně běhá mráz po zádech, je témeř dokonalá shoda problémů Nixonovi administrativy a administativy Mr. B. A to si uvědomme, že seriál byl natočen před 30. lety, kdy nikdo ani netušil, že někdy bude v Bílém domě sedět bláznivý Mr. B. Když ale v dialozích nahradíte jméno Nixon za Bush, je to vlastně o součastnosti. Válka ve Vietnamu, válka v Iráku. Práva žen na interupci tehdy a dnes. Konzervatismus Nixnovy éry verzus konzervatizmus Bushovy éry. Oddělení státu a cíkve, což byl problém tehdy a je i dnes. A v neposlední řadě tajné odposlechy nixonových špehů na amerických obyvatelích, zejména protiválečných organizacích a vlastně všech, kteří nesouhlasili s jeho politikou stejně jako dnešní protiústavní tajné špehování bushových noshledů na Američanech a zastašování médií, kteří otevřeně hovoří o těchto protizákonostech. Aspoň pár jich ještě zbylo.
Takže i po oněch 35. letech tato show je stále aktuální a stále má co říct a Mr. B. by si ji měl denně pouštět někde v Bílém domě.
O vánocích nám téměř všem Ježíšek a Santa nadělili Chia Pet. Já dostal hrocha, maminka a Michael dostali dinosaura a Sallie a Much králíka. Teda doufám, že se nepletu. Nicméně, nejsem si jistý, jestli něco podobného máme v Česku, ale princip je strašně jednoduchý. Chia Pet je v různých tvarech z kameniny, na kterou se nanesou semínka čehokoliv na cosi jen vzpomenete. Takže můžete takhle pěstovat třeba bylinky do kuchyně. Na vrchu je otvor, do kterého se každý den musí doplňovat voda, aby to stále bylo vlhké a pak jen stačí pozorovat jak to roste.
Ježíšek and Santa gave us all a Chia Pet as a Christmas gift. I got a hippo, Jesse's mom and Michael got a dinosaur and Sallie and Mush a bunny. Well, I hope I'm not mistaken. Anyway, I'm not sure we have something similar to that in Czechia, but it's very simple. The Chia Pet is sculpted in many forms from terra-cotta clay on which seeds from whatever you can imagine are put. You can grow herbs like that as well. There is a hole on top of it in which you pour water everyday to keep it always wet and then you can just watch it grow.
Myslím si, že Češi nejsou připraveni na mnohonárodnostní a mnohorasovou společnost. Není se ale co divit, když 40 let jsme žili za železnou oponou a komunistická propaganda fungovala téměř bezchybně. Pod jejím vlivem jsou pro někoho afro-američané banda zločinců a nepřizpůsobivých individuí, New York City je město zločinu a do Harlemu je lepší nechodit. Možná to tak kdysi bylo a nutno dodat, že americká společnost byla velice rasistická do ještě nedávné doby. Dnes je ale zločinost v New Yorku nejnižší za posledních 40 let, Harlem je multikulturální část Manhattanu plná barů se skvělým jazzem a rasismus už není tak ožehavé téma, i když stále existuje a dnes je jak bílý tak černý. Ovšem, že jsou stále problémová místa jako některé části Bronxu, ale i tam dochází ke zlepšení, nicméně stále jsou černá či latino getha, kam bílí raději nechodí. A New York je tak specifický oproti ostatní části USA, že se ani nedá hovořit o typické Americe.
I když jsem měl již nějaké zkušenosti s New Yorkem a právě jeho rasová a národnostní barevnost mě fascinuje, tak jsem i já měl odstup a nutno říct i strach z afro-američanů. Můj jeden z prvních zážitků byl v části Jersey City, kde žijí jen a pouze afro-američané a kam mě Jesse vzal, protože potřeboval inkasovat šek a moc to tady taky ještě neznal. A to, musím říct, byl pro mě šok. Stejně jako když jsme jeli autobusem číslo 87 a byli jsme s Jessem jediný bílí. Neměl jsem dobrý pocit. Ne že bych se bál, že by mi hrozilo nějaké nebezpečí, ale taková nejistota. Dnes už mi to vůbec nepřijde, jezdím tím autobusem docela často, pokud nemohu použít auto, protože ten autobusem staví u jednoho nákupního centra, které je také díky své poloze v této čtvrti značně levnější. Stále platí, že dost latino či afro američanů jsou chudí. Na druhou stranu, právě v tomto autobuse jsem se já setkal s černým rasismem. Párkrát se mi stalo, že i přestože byl autobus plný a lidé stáli, místo vedle mě bylo volné a nikdo si nechtěl přisednout. No co, aspoň jsem měl víc místa pro sebe, protože dost černých je tlustých. Na to si taky člověk musí zvyknout. Když tu byla Markéta na návštěvě, právě tohle ji šokovalo.
Pak je tu taky velká komunita latino američanů. S nimi je pro mě větší problém než s afro-američanama. A zase se to liší. Jsou jiní tam, kde žijeme my než třeba v New Yorku. Tady u nás většina z nich se neobtěžuje mluvit anglicky a automaticky si myslí, že vy budete mluvit španělsky. To mě teda vytáčí na nejvyšší míru a zásadně se odmítám naučit i jen pár španělských slov. Jsem rád, že jsem zvládl jakž tak angličtinu. O tomto problému jsem už blogoval ve článku "Měla by být angličtina oficiální jazyk?" Tito lidé jsou taky neuvěřitelně hluční a úplní tupci, kteří si myslí... " teď jsem v Americe a tak si budu dělat, co se mi zlíbí!" V naší ulici patří mezi nejproblémovější právě oni. Tady je jedna veselá historka z mého setkání se španělsky mluvící paní. Jednoho dne jsem se vracel domů a naproti mě šla paní, která vzápětí na mě španělsky promluvila, píšu to foneticky, "buš, buš!!" Vůbec jsem netušil o čem to mluví a první co mě napadlo byl Bush, pak křoví, nicméně jsem ji řekl, že španělsky nemluvím a jestli by mohla ona mluvit anglicky a že pak ji rád pomůžu. Ona stále však opakovala ono "buš!" a pak přidala název města, které sousedí s naším. Z toho jsem pochopil, že asi mluvila o autobusu a "buš" mělo být asi "bus". Tak jsem jí ukázal zastávku. Asi jsem trefil hřebíček na hlavičku, protože se tvářila spokojeně a i přesto, že já na ni anglicky a ona na mě španělsky tak jsme se nakonec domluvili.
Poslední můj postřeh je tak trošku odlehčení tématu. Není to jen můj postřeh, ale i Markéty a taky ostatních lidiček z bývalého sovětského bloku, takže to má asi něco společného s tím, jaké naše společnosti byly. Jde o to, že zde mladí kluci nosí s hrdostí deštník a vůbec se nebojí experimentovat s barvami oblečení.
Po dvou letech tady jsem se setkal s tolika národnostmi, rasami a náboženstvími jako ne za celý svůj předchozí život. Slyšel jsem tolik jazyků, že by se ani Babylonská věž nemusela stydět. Rozhodně mě to obohatilo, změnilo můj pohled na svět a lidi v něm a rozšířilo můj obzor. Už není jen moje malá krásná vlast, ale velký krásný svět.
Přejeme vám všem krásný a úspěšný rok 2006.
We wish you a prosperous and wonderful New Year 2006.
To rozhodně ne! Ano, jsou to dva roky co žiju ve Spojených státech, ale dva roky prázdnin to určitě nebyly, i když to tak může některým lidem připadat. Předně je tu škola a pak od začátku září hlídání toho chlapce. A v neposlední řadě pak třetí směna doma. Někdo se musí o domácnost starat a upřímně řečeno, Jesse není zrovna v tomhle směru ten nejlepší.
Přiletěl jsem sem plný očekávání a s povrchní znalostí místní společnosti. Naštěstí jsem si prožil ten největší kulturní šok při mé první návštěvě New Yorku v roce 2001 a domníval se, že už mě nemůže nic překvapit. Jenže dovolená a trvalý pobyt jsou dvě úplně rozdílné věci. Asi jako každý člověk, který se rozhodne žít v jiné zemi, i já jsem se musel vypořádat s věcmi denního života. Tak jsem se rozhodl, že se zamyslím nad rozdíly či podobnostmi života v České republice a tady a pokusím se vám je přiblížit samozřejmě z mého subjektivního pohledu.
Začnu tím nejzákladnějším a nejobyčejnějším jako je nakupování. Trvalo mi drahnou chvíli, než jsem se zorientoval a našel ty správné obchody s podobným sortimentem jako mají naše. Člověk nad tím vůbec nejdřív nepřemýšlí, protože automaticky ví, co sežene v Tescu, co v Albertu či Pražačce, jaké zboží mají v Baumarktu. A tak se snaží najít něco podobného. Nějaký most mezi domovinou a novým bydlištěm. Najít třeba takovou Ikeu mě trvalo více než půl roku a přitom není až tak daleko od nás, jenže jsem tam ještě do dneška nebyl, ale aspoň mi posílají katalog. Nejenže jsem neznal anglické názvy a samozřejmě jsem neuměl tak dobře anglicky jako umím teď a velice jsem se styděl mluvit a zeptat se na cokoliv, ale najednou tu bylo úplně něco jiného než na co jsem byl zvyklý a včem jsem vyrůstal po celý dosavadní život. Žádný točený salám, žádné liberecké párky a už vůbec ne třeba takový pochoutkový salát či hermelín. Ztužené rostlinné tuky jako je Hera tu nenajdete a ani polohrubou ču hrubou mouku. Za to se tu dá najít nejméně 5 druhů brambor, nemluvím o varných typech, které tu neznají, a zelenina či ovoce, o kterých jsem nikdy neslyšel. Samozřejmě, že tu jsou velké supermarkety, vždyť právě z USA se rozšířily do světa. Nakupovací kultura a velké nákupní zóny pocházejí právě odtud. A tak jsem i já našel ten svůj supermarket či mall jako je ShopRite, Extras či Hudson anebo Newport mall. Je tu taky sice dost malých krámků, ale jejich sortiment je velice omezený a pokud by jste v okolí hledali řeznictví - masnu tak marně. Tady neexistuje. Ze začátku taky mělo všechno divnou chuť, jinou, na kterou jsem nebyl zvyklý. Stále si pamatuji, když jsem poprvé okusil zdejší masné výrobky nebo mléko. Nic moc. Ale ne proto, že by nebyly dobré, prostě proto, že to bylo něco jiného. Dnes mi to ani nepřijde. A tak jsem se naučil používat to co tu je a stále máme českou kuchyni. Na tom se vůbec nic nezměnilo.
Co naopak považuji za výhodu, je velká pestrost restaurací, bister či rychlého občerstvení. Zejména v New Yorku najdete téměř všechny národní kuchyně světa a je jen na vás, kterou si vyberete. Americká kuchyně není jen hamburger a McDonald's, ale je daleko víc pestrá, protože je ovlivněná mnoha kulturami. Na druhou stranu je pravdou, že v restauracích, tady také nazývaných Diner, převládající nabídka jsou právě hamburgery či sandviče. Když se někdy v polovině 90.let otevřela v Praze restaurace Planet Hollywood a nabízela typické americké hamburgery a jako přílohu hranolky, strašně jsem se divil jak mohou podávat hamburger v housce s hranolkama. A dnes. Jak jsem se změnil. Nejenom, že se už nedivím, ale taky to mám rád. Dokonce už mám pár oblíbených dinerů právě kvůli těm hranolkům.
Prostě okolí a jiný způsob života vás ovlivňuje chcete-li či ne.
Dneska je to jen foto Empire State Building někdy ze začátku prosince.
P.S. To sněžení u vás vám teda závidím. Já vím, pokud člověk jede autem anebo cestuje po Praze tak to není žádná sranda, ale i tak je to hezky zimní a vánoční. To tady je sucho a celkem teplo.
